Vlastní životopis (26)
Bl. Marie Terezie od Ježíše (1825 - 1889)
Před Přijímáním jsem se poněkud uklidnila a bolesti na čas přestaly. Potom se však znovu vrátily s ještě větší silou. Tak to pokračovalo asi tři dny. Ti, kdo mě ošetřovali, plakali. A také sousedi ve vedlejších pokojích byli (jak jsem později pochopila) hodně dojatí. Intenzita bolesti mě nutila, že jsem vše vyjadřovala s velkým napětím, takže jsem se rozloučila se svou učitelkou a vícekrát jsem jí opakovala, že už se neuvidíme, protože umírám. Asi si myslela, že mi to bylo líto, ale nebylo to tak. Byla jsem vděčná za to, že se o mě laskavě starala, proto jsem jí chtěla projevit svou vděčnost. Nebyla však taková (vděčnost), abych se od ní (učitelky) nemohla odloučit, jak jsem již řekla výše. Chci říci, že když jsem si tak moc přála Nebeské věci, nemohla jsem trpět kvůli odloučení od věcí pozemských, to jsem ve skutečnosti ani necítila. Ó, můj Ježíši! Můj Bože! Jak jsi byl tehdy se mnou pro Svou Nezištnou Milost, tak Tě prosím, abys byl při mně, až přijde ta hodina. Vždyť jistě to nebude pro mé zásluhy.
Po třech dnech, na vigilii (1) Nanebevzetí Panny Marie, jsem se začala uzdravovat. Můj stav se zlepšil do té míry, že už nebylo třeba bát se o můj život. Byla jsem však stále těžce nemocná, takže aby mě přemístili z mé postele, bylo i nadále potřeba šesti lidí, kteří mě museli na prostěradle přenést vedle a dávat přitom pozor, aby se vyhnuli nárazům a aby se mě nedotýkali, protože to mi působilo velké utrpení. Prádlo mi měnili jednou za měsíc a ještě řidčeji. Ležela jsem bez pohnutí a neustále naznak, takže postel zůstávala stejná. Nic nebylo v nepořádku.
Poznámky:
(1) Nebo den před vigilií - to už si nevzpomenu (pozn. aut.)
