KARMEL - Hora Matky Boží

Markéta Catez (1883 - 1954)

Je téměř neznámá. Ale ti, kteří ji znali, mohou dosvědčit: Markéta Catez žila stejně jako její sestra, bl. Alžběta od Nejsvětější Trojice, v mimořádné blízkosti Trojjediného Boha. Dvě ženy, dva životní stavy, dvě povolání. A přece dvě cesty, které při vší odlišnosti mají jedno společné: zcela náležet Bohu. 

Markéta (Marguerite) Catez, říkali jí Gita, se narodila 20. února 1883 v Dijonu, kam byl její otec jako kapitán právě přeložen. Byl čtvrtým dítětem ze sedmičlenné rodiny, která žila v chudých poměrech, a než se propracoval k postavení kapitána, stálo ho to mnoho úsilí. Ve věku 43 let se oženil s Marií Roland, dcerou jiného kapitána, která měla 33 let. Po osmi letech manželství náhle zemřel na srdeční mrtvici. Jeho dcery měly právě sedm a čtyři roky. Náhlá smrt otce je těžce zasáhla a upevnila jejich vzájemné sepětí. Jedna jejich známá z té doby dosvědčila: Obě sestry měly velice rozdílné charaktery. Gita byla bázlivá držela se zpět… Ale obě se velice milovaly. 

„Ohlas v mé duši“ 
Gita začala záhy navštěvovat hudební školu v Dijonu. Pokládali ji za ještě nadanější než její sestru Alžbětu. V roce 1896 obdržela jako 13letá první cenu s vyznamenáním. Obě vyrostly v mladé krásné, elegantní ženy a měly mnoho nápadníků. A přece se v těchto tak vzrušujících dnech odehrávalo v nitru Gity zvláštní drama. Její milovaná sestra snila již od sedmi let, že se stane karmelitkou. Matka se proti tomuto přání rozhodně stavěla, ale plán nabýval stále konkrétnější podoby. Gita se proto cítila vnitřně silně rozpolcená. Z jedné strany přála sestře štěstí a naplnění jejího povolání, na druhé straně ji trápilo hrozící rozloučení. Bez ohledu na své vnitřní slzy bránila sestru proti matce. V předvečer jejího odjezdu 1. srpna 1901 předala Alžběta své sestře Krucifix, na kterém byl připevněn lístek se slovy: Kristus ať tě potěší… U paty Kříže, tam, kde On mi tolik daroval, se znovu uvidíme: Tam už nebude žádného odloučení, tak bude Gitka vždy nacházet svou Bětku. Uprostřed družného života si obě sestry vytvořily duchovní život mimořádné hloubky, který navzájem sdílely. Alžběta stráví na Karmelu pět let a během té doby jejich vzájemná náklonnost ještě více zvnitřní. Alžběta napsala Gitě: Ty jsi ohlas mé duše. Je to spříznění duší, ducha a srdcí. Tak se vytvořil vztah mezi rodinami Catezových a Karmelem. Gita prokázala karmelitkám několikrát službu. Koupila jim např. briošky, aby mohly lépe oslavit svátek Nejsvětější Trojice. Se svou diskrétností, která byla pro ni příznačná, se Gita stala pro matku i pro sestru nepostradatelnou. Jejich blízkost se nyní uskutečňuje neviditelně. Setkávají se např. v modlitbě Anděl Páně. Gita uskutečňuje přesně to, co jí sestra píše: Žij ustavičně v důvěrné intimitě s Pánem. On je Střed, ve kterém se opět scházíme. Gita je k těmto pozváním tak povolná, že si Alžběta někdy kladla otázku, zda se i Gita nestane řeholní sestrou. 

„Jaká harmonie“ 
Ale okolnosti se vyvíjejí jinak. V jedné své básni Alžběta napsala: Uvidíš-li cestu, zcela novou, která se ti trochu otevře, pak se neboj. Boží Stín tě zahalí. Zcela nová cesta: Gita se seznámí s Jiřím Chevignardem, bankéřem a výborným violoncellistou. Jednou odpověděl Jiří svému příteli na otázku, co očekává od své budoucí ženy: Musí bezpodmínečně umět hrát na klavír a doprovázet mě při hře na cello. Jeho modlitba byla vyslyšena. Gita a Jiří slavili sňatek 15. října 1902. Alžběta napsala sestře prorocká slova: Tvoje Alžběta je hluboce dojata… Uvidíš, obě budeme blažené, každá ve svém životním stavu, ke kterému nás Pán volá. Jiří je manžel mimořádných kvalit, na kterého se Gita může spolehnout. Chantal, jedno z jejích devíti dětí, později řekne: Domácnost běžela jako na drátku. Nikdy jsem neslyšela, že by se maminka s tatínkem hádali. Jiná očitá svědkyně příkladného rodinného života řekla: Jiří byl plný aktivity, neobyčejně podnikavý, velkodušný, přitom ruku v ruce podporován svojí něžnou a zdrženlivou ženou, která nikdy nebyla vznětlivá. Oba spojovala velká láska. Jejich děti byly velice živé, a co bylo obdivuhodné, byla jejich hudba. Hudební sál nejvyšší úrovně, jaká harmonie! Chevignardovi organizovali pěvecké večery, jako bankéř a bankéřova manželka pořádali recepce a recepce navštěvovali. Vždy, když se maminka vystrojila, aby doprovodila tatínka na večerní přijetí, byli jsme plni úžasu, jak byla krásná… dosvědčuje Alžběta, její nejstarší dcera. Život byl dokonale uspořádaným rytmem, rodinný i společenský život se navzájem doplňovaly a z Gity přitom mimoděk vyzařovala hluboká vnitřní síla. Při žádné ze svých aktivit neztrácela vědomí Boží Přítomnosti. A to přinášelo časem své plody. V době sňatku platil Jiří za svátečního katolíka. Ale pod vlivem své ženy se pozoruhodně změnil do té míry, že na konci svého života chodil denně na Mši Svatou a byl členem třetího řádu sv. Františka. Marie, jedna z jejich dcer, řekla o mamince: Byla stále veselá, vždy dobré nálady. Byla jsem vždycky přesvědčená o tom, že je svatá. Chantal, čtvrtá dcera, dodává: Jak uměla zapomenout sama na sebe! Za svým zdrženlivým zevnějškem skrývala maminka velkou něžnost pro každého z nás. Velice nás lidsky milovala, a současně jí leželo především na srdci naše duchovní blaho. Koncem března 1906 se ocitla sestra Alžběta, která trpěla Addisonovou chorobou, zcela vyčerpaná v karmelitánské nemocnici a 9. listopadu zemřela. Koncem dubna napsala Gitě dlouhý dopis na rozloučenou. I když Gita zachovávala v tomto vztahu velkou zdrženlivost, její dcera Alžběta dosvědčuje, že Gita si pravidelně četla dopisy své sestry. Stojí zde psáno: Odkazuji ti svoji úctu k TROJICI. Žij v Nich a s Nimi, v Nebi tvé duše. Nauč své děti, aby žily pod Pohledem Nebeského Mistra. Milá Gito, pomoz mi, abych se dobře připravila na svou věčnost. Dnes večer jsem cítila velkou lásku ke svému Mistru a ráda bych svou duši přenesla do tvé, abys tomu vždy věřila, i v těch nejbolestnějších hodinách… Můžeme si představit, jaký dojem takové dopisy v Gitině srdci vyvolávaly. Čerpala z nich velkou vnitřní sílu. Nesmíme také zapomínat, že Nebe víry napsala Alžběta pro Gitu, která dostala tuto knihu po její smrti. Další velkou oporou pro Gitu byla matka Germaine, převorka kláštera, která se po Alžbětině smrti stala pro Gitu opravdovou duchovní matkou. 

Ve Světle Boží Lásky 
Gitino štěstí, štěstí manželky, se náhle zhroutilo, když její manžel 18. listopadu 1925 zemřel ve věku 42 let a zanechal Gitě devět dětí, z nichž nejstaršímu bylo 21 let a nejmladšímu 8 měsíců. Dcera Alžběta vzpomíná: Ve 23.30 nás maminka probudila. Chtěla jsem volat lékaře, ale maminka věděla, o co se jedná, a řekla: „Nejdříve kněze.“ Pak řekla: „Můj Bože, staň se Tvá Vůle.“ Vyhledala ve svém kancionálu modlitbu za umírajícího a začala se modlit… Celý zbytek noci jsme byli vzhůru… Vzala svůj růženec, růženec sestry Alžběty, který stále používala… Jaké ticho! Ani slovo stížnosti! Byla jsem otřesena, nemohla jsem uvěřit, že to všechno je pravda… Jak často v okamžicích největších bolestí uskutečňovala Gita slova své sestry: Musíme všechno vidět ve Světle Boží Lásky. A kolik starostí, odříkání, obav a vyčerpávajících stavů dopadlo na rodinu po otcově smrti. Tehdy sociální výpomoc neexistovala. Františka vzpomíná: Své nákupy zařizovala maminka na druhém konci Dijonu, protože tam byl cukr o pár haléřů levnější. Její druhá dcera Odetta jí byla v té době velkou oporou. Alžběta tři roky nato, v roce 1928 vstoupila na Karmel. Chantal se stala v roce 1932 dominikánkou. 11 měsíců po Chantalině odchodu do kláštera stihla Gitu nová rána osudu. Xaver, kterému ještě nebylo 11 let, zemřel na zápal mozku. Gita osvědčila během 21 dnů jeho nemoci mimořádnou obětavost: Modlím se, ale současně vyprošuji to, co je pro toto dítě nejlepší. Odettě napsala v jednom svém dopisu: Moje milované dítě, trpíme spolu, ale víme přece, že Bůh nás miluje. Geneviève, která rovněž vstoupla k dominikánkám (1942), dosvědčuje: Při Xaverově smrti maminka řekla: „Tys mi ho dal, Ty mi ho opět bereš. Děj se Tvá Vůle.“ Později napíše Františka o své matce: U ní byl vždy přítomen tento souhlas. A Geneviève: Měla velkou úctu k Boží Vůli, vždy se o ni v lásce opírala, to bylo vše. S velkým úsměvem Jiří, její manžel, řekl: Ti, kteří ponesou mé jméno, ať vždy milují Boha a slouží Mu. Alžběta napsala své sestře: Kéž jednají tvé dcery vždy ve Světle Božím a jsou tak kontemplativní jako jejich matka. Čtyři dcery vstoupily do kláštera a jeden syn se stal knězem. Gita prožívala svou víru zcela nenápadně a ve velké prostotě. Její zeť Armand dosvědčil: To, co z ní vyzařovalo, nebylo vlastně její. Zcela jistě z ní vyzařoval Někdo jiný. Marie a Armand uzavřeli sňatek 1940, Jakub 1946, Františka 1947. Tři svatby jejích dětí jsou „skutečný paprsek slunce“ v životě Gity. Své zetě i své snachy pokládala vždy za své děti a oni si toho dokonale vážili. Uprostřed štěstí ze svých dětí se její život schyloval ke svému konci: Jak jsem se stala zhýčkanou jako matka! Musím děkovat Pánu, že mohu s nimi strávit zbytek svého života. Stále osvědčuje dokonalou odevzdanost: Už nejsem k ničemu potřebná, proto jsem si zvykla obětovat každý den nečinnosti za činnost mých dětí. Krátký čas před svou smrtí osvědčila, jak již zcela žije v Bohu. Její dcera Chantal řekla: Mluvily jsme o smrti zcela prostými slovy. Řekla jsem jí: „Nemáš strach?“ Odpověděla mi úsměvem, který chtěl současně říct: „Proč bych se měla strachovat?“ A podívala se na fotografie své sestry, svého muže, malého Xavera a řekla zcela prostě s velkým úsměvem: „Oni na mě čekají.“ Zemřela 7. května 1954 ve věku 71 let.