Probouzím Jitřenku
Bl. Alžběta od Trojice (1880 - 1906)
1. neděle adventní B
„Probouzím Jitřenku“
„Bdi! Přicházím! Buď připraven!“, říká Ježíš. A, jako Maria, pravá „Snoubenka“, je probuzená, aby přijala „v hloubi Své Duše“ Syna Božího, Jitřenku Života. V „tomto krásném vnitřním tichu“ zapomeň na sebe sama a naslouchej. Řekne ti „Láska“.
„Buďte dokonalí, jako je Dokonalý váš Nebeský Otec“ (Mt 5,48). Když mi můj Mistr v hloubi duše říká tato Slova, zdá se mi, že mě žádá, abych žila jako Otec „ve věčné přítomnosti“, ne „předtím“, ne „potom“, ale celá v jednotě svého bytí v tomto „věčném nyní“ [Ruysbroec]. A to je ta věčná přítomnost, ve které má být zakotvena ta, která se jmenuje Chvála Slávy (Ef 1,12). Ale, aby byla opravdová v tomto postoji adorace, aby mohla zpívat: „probouzím Jitřenku“ (Žl 57,9), je třeba, aby mohla také říkat se svatým Pavlem: „pro Jeho lásku jsem všechno ztratil“ (Flp 3,8). To znamená: kvůli Němu, abych se Mu stále klaněla, „odloučila jsem se, oddělila, obnažila“ [Jan od Kříže] od sebe samé a od všech věcí, jak co do přirozeného řádu, tak i nadpřirozeného, vzhledem k Božím Darům.
Vždyť duše, která není takto „zničena a osvobozena“ od sebe samé [Jan od Kříže], bude nevyhnutelně v jistých chvílích banální a přirozená, a to není důstojné pro Boží dceru, Kristovu snoubenku, Chrám Ducha Svatého. Aby se člověk ochránil před takovým přirozeným životem, duše musí být celá probuzená ve své víře, s tím krásným pohledem upřeným na Mistra. (...)
Aby mě nic nevytrhlo z tohoto krásného vnitřního ticha: stále stejné podmínky, stejná odloučenost, stejné oddělení, stejné obnažení! Jestliže mé touhy, mé strachy, mé radosti nebo mé bolesti, jestliže všechna hnutí vycházející z těchto „čtyř vášní“ [Jan od Kříže] nejsou dokonale nasměrovány k Bohu, nebudu osamocená, bude ve mně hluk (...). „Slyš, dcero, naslouchej, zapomeň na svůj lid a na dům svého otce, a Král bude uchvácen tvou krásou“ (Žl 45,12-13). Zdá se mi, že tato výzva je pozváním k tichu: Slyš ... naslouchej .... Ale, aby člověk slyšel, je třeba zapomenout „na dům svého otce“, to znamená všechno to, co souvisí s přirozeným životem (...)
Zapomenout „na svůj lid“, to je, zdá se mi obtížnější. Neboť tímto lidem je celý svět, který je, řekněme, součástí nás samých: je to vnímavost, vzpomínky, dojmy atd., jedním slovem já! To se musí zapomenout, opustit, a když duše dokoná tento zlom, když je od toho všeho svobodná, Král je uchvácen její krásou. Vždyť krása, to je jednota, přinejmenším Krása Boží. (PU 25-26)
Použité zkratky
AD = Alžbětiny dopisy
AP = Alžbětina poezie
D = Deník
IP = Intimní poznámky
NM = Nech se milovat
NV = Nebe ve víře
PU = Poslední ústraní
VP = Velikost našeho povolání
