KARMEL - Hora Matky Boží

SNOUBENKA

Kam ses ukryl,
Milovaný, a mne zanechal v nářku?
Jako jelen jsi utekl,
když jsi mě zranil;
vyběhla jsem za Tebou, a byl jsi pryč.

Pastýři, kteří vystupujete
tam, pastvinami na vrchol,
pokud šťastnou náhodou uvidíte
Toho, po němž tolik toužím,
řekněte Mu, že trpím bolestí a umírám.

V hledání své lásky 
půjdu přes hory a řeky,
nebudu trhat květy,
ani se nebudu bát šelem,
a překročím siláky a hranice.

Ó, lesy a houštiny,
vysázené Rukou Milovaného!
Ó, louko, zelení
a květy posetá!
Řekněte, zda vámi prošel.

Tisíce půvabů rozesel,
prošel chvatně těmito háji
a zkrášlil je Pohledem 
a Svou pouhou Podobou
je oděl Svou Krásou.

Ach, kdo mě může uzdravit?
Vzdej se mi už opravdu;
a neposílej mi 
dnes už posla,
který není schopen říci mi,
po čem toužím.

A všichni, kteří (kolem) bloumají, 
mi o Tobě vyprávějí tisíce půvabů,
a ty mě jen více zraňují,
a k umírání přivádí mě
jakési "nevímco", které žvatlají.

Avšak, jak to, že ještě trváš,
ó, živote, když nežiješ tam, kde žiješ, 
a když se tak děje, proč umíráš
na šípy, které dostáváš, 
z toho, co z Milovaného v sobě 
počínáš?

Proč, když jsi zranil
toto srdce, jsi je neuzdravil?
A když jsi mi je uloupil,
proč jsi je opustil
a nebereš si lup, který jsi uloupil?

Zbav mě mých mrzutostí,
vždyť nikdo není s to je rozptýlit,
a kéž Tě spatří moje oči,
vždyť jsi jejich Září
a jen pro Tebe je chci mít.

Odhal Svou Přítomnost,
a kéž mě usmrtí Tvůj Pohled a Krása;
hleď, že choroba
lásky se neuzdraví 
leč přítomností a podobou.

Ó, křišťálový prameni,
kéž bys v oněch Svých postříbřených Tvářích
vyjevil znenadání
vytoužené Oči,
jež ve svém nitru mám načrtnuté!

Odvrať Je, Milovaný,
neboť letím.


SNOUBENEC

Vrať se, holubice,
neboť zraněný jelen 
na vrcholku se objevuje
ve vanutí tvého letu a je osvěžen.


SNOUBENKA

Můj Milovaný: hory,
lesní osamělá údolí,
vzdálené ostrovy,
zvučné řeky,
svist láskyplných větrů,

ztichlá noc 
před východem svítání,
umlčená hudba,
zvučící samota,
večeře, jež osvěžuje a naplňuje láskou.

Pochytejte nám lišky,
neboť naše vinice již rozkvetla,
a zatímco z růží
uvijeme šišku,
ať se nikdo neobjevuje na horách.

Zadrž, mrtvý severáku;
přijď, (ty) jižní, který probouzíš lásku,
zavěj mou zahradou
a kéž se rozběhnou tvé vůně,
a Milovaný bude pást mezi květy.

Ó, nymfy z Judeje!
Zatímco mezi květy a růžovými keři
jantar voní,
přebývejte na předměstích,
a nedotýkejte se našich prahů.

Skryj se, Drahý,
a pohleď Svou Tváří na hory,
a neprozrazuj to;
avšak hleď na družky
té, která putuje po vzdálených ostrovech.


SNOUBENEC

Lehcí ptáci,
lvi, jeleni, skákající daňci,
hory, údolí, řeky,
vody, ovzduší, žáry,
a strachy probdělých nocí:

příjemnými lyrami 
a zpěvy sirén vás zapřísahám,
aby pominuly vaše hněvy, 
a nedotýkejte se zdi, 
aby snoubenka spala bezpečněji.

Vstoupila snoubenka
do vytoužené zahrady příjemné, 
a po své chuti odpočívá
se šíjí opřenou
o Sladké Paže Milovaného.

Pod jabloní,
tam jsi byla se Mnou zasnoubena;
tam jsem ti dal Ruku,
bylas obnovena
tam, kde tvá matka byla znásilněna.


SNOUBENKA

Naše rozkvetlé lože
(je) obklíčené jeskyněmi lvů,
purpurem ověšené, 
pokojem zbudované,
tisícem zlatých štítů korunované.

Ve Tvých Stopách
mladé (dívky) pobíhají cestou
za dotekem jiskry, 
za vínem kořeněným;
(za) vůněmi Božského Balzámu.

Ve sklípku vnitřním 
svého Milovaného jsem pila, a když jsem vyšla
celou tou nížinou,
již jsem nic nevěděla,
a ztratila jsem stádo, za kterým jsem předtím šla.

Tam mi dal Svou Hruď, 
tam mě naučil velmi příjemnému vědění,
a já jsem se Mu tam vskutku dala,
aniž bych si něco ponechala;
tam jsem Mu slíbila, že budu Jeho snoubenkou.

Má duše se zaměstnala
a celé mé bohatství je v Jeho službě;
nehlídám už stádo
ani nedělám něco jiného, 
neboť jen v milování je mé cvičení.

Vždyť nebudu-li na prostranství
dnes již viděna ani shledána,
řekněte, že jsem se ztratila,
že ve své zamilovanosti
jsem byla ztracena a získána.

Z květů a smaragdů
za nádherných chladných jiter
spleteme girlandy
rozkvetlé ve Tvé Lásce,
a zapletené do jediného mého vlasu.

Jediným oním vlasem,
který jsi na mém hrdle viděl vlát, 
hleděl jsi na něj na mém hrdle 
a byl jsi zajat,
a jedním z mých očí jsi byl zraněn.

Když jsi na mne hleděl, 
Svůj Půvab do mne vtiskly Tvé Oči;
tím jsi mě laskal,
a v tom si zasloužily 
mé (oči) klanět se tomu, co v Tobě viděly.

Nepohrdej mnou,
neboť, i když jsi na mně shledal temnou barvu,
můžeš se na mne dál dívat
poté, cos na mne pohlédl
a tím ve mně půvab a krásu zanechal.


SNOUBENEC

Bílá holubička
se do archy vrátila s ratolestí,
a již hrdlička
vytouženého Druha
u zelených řek nalezla.

V samotě žila
a v samotě již postavila své hnízdo,
a v samotě ji vedl
o samotě její Drahý,
Zraněný rovněž v samotě lásky.


SNOUBENKA

Radujme se, Milovaný,
a dívejme se na sebe v Tvé Kráse
na hoře a v lese,
kde tryská čistá voda;
vstupme hlouběji do houští.

A pak, k vznešeným
jeskyním z kamene půjdeme,
které jsou dobře skryty,
(a) tam vstoupíme, 
a mošt z granátů okusíme.

Tam bys mi ukázal
to, oč má duše usilovala,
pak bys mi tam dal
Ty, ó, můj Živote,
to, cos mi řekl jiného dne: 

vanutí ovzduší,
zpěv sladké filomény,
les a jeho půvab
za jasné noci,
s plamenem, který dovršuje a nepůsobí bolest.

Že na to nikdo nehleděl;
Amínadab se tam také nezjevil, 
a skončilo obléhání,
jízda
před zraky vod klesla.