Jdi na obsah Jdi na menu
 


Být křesťanem jako cesta od Jesliček ke Kříži podle Edith Stein

15. 4. 2015

editstein--2-.jpgSv. Terezie Benedikta od Kříže (1891 - 1942)

V jedné přednášce s názvem Vánoční tajemství pro katolický akademický spolek (13. ledna 1931) osvětluje Edith Stein vánoční svátky z pohledu „Vtělení a Lidskosti“, ale také v jejich působení na život každého jednotlivého křesťana ve společenství s Církví jako Mystickým Tělem Kristovým. Kvůli jeho dalekosáhlému významu pro život věřících, který každý jednotlivec v krátkém časovém úseku nemůže uchopit a již vůbec ne vyčerpat, připravila Církev pro vánoční období celou řadu týdnů. Neboť – tak zní hlavní poselství Edith Stein – od Jesliček vede nevyhnutelně cesta křesťana k následování Pána na Kříži. Jesličky a Kříž jsou nerozlučně spojeny. Ale Kristovu učedníkovi jsou na jeho křížové cestě nabídnuty jako dostatečná Pomoc, jako „prostředek ke Spáse“, aby dosáhl svého naplnění. 

1. Advent a Vánoce
Po krátkém přehledu o významu vánočních svátků, tím, „jak Teplý Proud Lásky se týdny a měsíce rozlévá nad celou zemí“, čímž může být přijímán jako svátek „Lásky a Přátelství“ také jinověrci, poukazuje Edith Stein na specifika křesťanství: „Pro křesťana a zvláště pro katolického křesťana je to něco trochu jiného: Jeho vede hvězda k Jesličkám s Děťátkem, které přináší na zemi pokoj. V mnoha milých obrazech nám to křesťanské umění staví před oči; staří mudrci, z nichž zní celé to kouzlo dětství, nám o tom zpívají.“ 
Kdo žije s Církví a spolu s Ní slaví svatou Liturgii v přípravě na vánoční svátky, může Okamžik Vtělení, Zázrak Svaté Noci, prožít ještě mnohem intenzivněji. 

2. Oddanost Božího Syna, který se stal Člověkem 
Přes mnohé převážně emocionální vánoční štěstí se ale „Nebe a země nesjednotily“. Neboť hned druhý vánoční den se slaví prvomučedník Štěpán, který jako první dosvědčil víru smrtí, aby čtvrtý vánoční den dělali u jesliček společnost Božskému Dítěti nevinné děti. Sice Svatá Noc přinesla na zemi pokoj, ale jen lidem, kteří jsou dobré vůle. Ne všichni jsou dobré vůle, a proto „musel Syn Věčného Otce sestoupit z Výsosti na Nebesích, protože země se zahalila do noci tajemství zla“. Protože tedy „Tajemství, kterým se Boží Syn stal Člověkem, a tajemství zla patří těsně k sobě“, jsou Život a Poselství Božího Syna, který se stal Člověkem, postaveny do protikladu mezi dobrem a zlem: Tma zahalovala zemi, a On přišel jako Světlo, které ve tmě svítí, ale tma Ho neuchopila. Ti Ho přijímají, jimž přinesl Světlo a Pokoj: Pokoj s Otcem na Nebi, Pokoj se všemi, kteří Jím jsou dětmi Světla a dětmi Otce na Nebesích, a přinesl jim pravý hluboký vnitřní Pokoj v srdci. Ne však dětem tmy. Jim tento Kníže Pokoje přináší ne Pokoj, ale meč. Jim je Kamenem nárožním, přes který klopýtají a o který se roztříští. To je těžká a vážná pravda, kterou bychom si neměli poetickým kouzlem Dítěte v Jesličkách nechat zakrývat. [...] Proti Světlu, které přišlo z Nebe, kontrastuje noc hříchu tím více, čím je černější. Rozdělení duchů vychází tedy od Dítěte v Jesličkách. Na jedné straně stojí ti, kteří následují volání Dítěte: chudí pastýři, králové z daleké východní země, nevinné děti a také ti, kteří později Ježíšovo Volání „Následuj Mě!“ poslechnou, miláček Páně apoštol Jan a mučedník Štěpán. Proti nim stojí „noc nepochopitelného zatvrzení a zaslepení: znalci Písma, kteří měli oznámit čas a místo, kdy a kde se má Spasitel narodit, kteří z toho ale nedokázali odvodit ono Transeamus usque Betlehem; král Herodes, který chtěl Život Pána života. Toto Dítě, „Král králů a Pán nad životem a smrtí“, vyslovuje své „Následuj Mě“ také k nám a „staví nás před rozhodnutí mezi Světlem a tmou“. Toto volání nás vyvádí z bezprostředního vánočního dění přímo k následování Pána v Jeho Mystickém Těle. 

3. Mystické tělo Kristovo
3.1 Unum esse cum Deo („Být jedno s Bohem“)
Vlastní zázrak vánočních svátků pro křesťana tkví v onom „zázračném výměnném obchodu“, ke kterému Spasitel přišel na svět: Bůh se stal lidským Dítětem, aby se lidské děti mohly stát dětmi Božími. Jeden z nás zničil svazek dětí Božích, jeden z nás ho musel opět spojit a učinit pokání. Znovuobnovení Božího dětství a usmíření lidského pokolení se mohly uskutečnit pouze podle řádu Milosti, neboť – jak Edith Stein jinde zcela v duchu katolické tradice rozvádí – „silou lidské přirozenosti nemohla přijít žádná obnova“: Nikdo nemohl ze starého, nemocného a planého kmene udělat ryzí. Musí být naroubován nový, zdravý a ryzí výhonek. Jeden z nás se jím stal; ale ještě více než to: jeden s námi. Pád, stejně jako Spása lidstva, mají svou poslední příčinu v této od počátku „horizontálně“ chápané jednotě: To je právě ono nádherné na lidském pokolení, že jsme všichni jedno. Kdyby to bylo jinak, stáli bychom jako samostatné a oddělené bytosti osamoceni a nezávisle vedle sebe. Pak by pád jednoho nestrhl s sebou ostatní. Potom by ale na druhou stranu zaplacená cena usmíření nemohla platit pro nás, Jeho Spravedlnost by nemohla přejít na hříšníka, nebylo by možné žádné ospravedlnění. Protože se padlá přirozenost nedokáže sama od sebe uzdravit, „nemohl být Spasitel pouhý člověk“. Proto musel Kristus, aby mohl přijmout předpovězené prostřednictví mezi Bohem a člověkem, být Bohem i Člověkem [...]. Neboť sjednocení s Božstvím se vděčí Spasitelnému Utrpení za to, že stačilo pro Dostiučinění za všechny lidi, dokonce ještě nadměrně, protože je Nekonečné. [...] Připadla-li Spasitelnému Utrpení od Božství Nekonečná Cena, pak bylo utrpení jako takové možné jen pro lidskou přirozenost, která je schopná utrpení. Jednota lidí, kteří patří Kristu, proto předpokládá „vertikální“ jednotu: „On ale přišel, aby s námi byl mystické Tělo: On, naše Hlava, my, Jeho Údy.“ Tato jednota s Kristem znamená pro lidi „nové zrození“: Nebude jim započítána vina nejen zvnějšku, nýbrž budou přetvořeni i vnitřně. Kristova Síla proudí do jejich duše jako nový životní pramen. Ti, kteří byli zrození z pokolení Adamova, budou nyní nově zrozeni z Ducha Kristova. Starý člověk ale nezaniká, zůstává zachován v duši i těle; ale nový život, který nepřichází z jeho staré přirozenosti, který k němu proudí od Krista, se v něm usadí a přetvoří ho. Tak dostalo lidské pokolení nového Původce. Volání Pánovo k Jeho následování a k účasti na Božském Životě vychází právě od Jesliček. Kristův učedník má totiž účast na věčném životě, i když jeho pouť na zemi je ještě zahalena tmou víry: Položme své ruce do Rukou Božského Dítěte, vyřkněme své ANO k Jeho „sequere Me“ (následuj Mě), potom jsme Jeho a cesta je volná, aby Jeho Božský Život mohl přejít na nás. To je začátek věčného života v nás. Ještě to není blažené patření na Boha ve Světle Slávy, je to ještě tma víry, ale již není z tohoto světa, je to již přebývání v Božím Království. První, kdo na tom měli účast, byla Matka Boží, následována těmi, kdo se v těsném i širším slova smyslu účastnili vánočního tajemství: Když Nejblahoslavenější Panna vyřkla své Fiat, začalo na zemi Boží Království a Ona byla Jeho první Občankou. A všichni, již se k Němu vyznali, jak před Narozením Krista, tak po Něm – sv. Josef, sv. Alžběta se svým dítětem a všichni, kteří stáli okolo Jesliček –, vstoupili do Božího Království. Boží Království bylo ovšem neviditelné, schované, sice ve světě, ale ne ze světa: Stalo se to jinak, než jak se podle Žalmů a Proroků o vládnutí Božího Krále myslelo. Římané zůstali pány v zemi a velekněz a učitelé Zákona drželi i nadále chudý lid pod svým jhem. Každý, kdo patřil Pánu, nosil v sobě Království Boží neviditelně. Jejich pozemská zátěž jim nebyla odňata, ano, dokonce bylo mnohým ještě přiloženo, ale to, co měli v sobě, byla pádná síla, která učinila jho mírné a zátěž lehkou. Tajemství Božích dětí je také dnes přístupné těm, kteří Božský Život, „Zázrak Svaté Noci“, nosí v sobě: „Bůh v nás a my v Něm, to je naše účast na Božím Království, k němuž položilo základ to, že se Bůh stal Člověkem.“ 

3.2 Unum esse in Deo („Být jedno v Bohu“) 
Po onom „Být jedno s Bohem“ následuje „Být jedno v Bohu“, nadpřirozené spojení Údů Mystického Těla Kristova vzájemně, které také způsobuje nadpřirozenou lásku k bližnímu: Kristus jako Hlava, my jako Údy v Mystickém Těle: potom jsme si navzájem úd k údu, a my lidé mezi sebou unum esse in Deo, Božský Život. Jestliže je Bůh v nás a jestliže je Láska, pak to nemůže být jinak, než že budeme bratry milovat. Proto je naše lidská láska měřítkem naší Božské Lásky. Tato láska je ovšem jiná než čistě přirozená láska, protože jejím původem a jejím měřítkem je Bezmezná, ze Sebe proudící Láska Kristova: 
Přirozená láska patří tomu, kdo je s námi svázán pokrevním svazkem nebo příbuzenstvím charakteru nebo společnými zájmy. Ostatní jsou „cizí“, do kterých někomu „nic není“, někomu jsou eventuálně protivní, takže si je drží co nejdále od těla. Pro křesťana neexistují žádní „cizí lidé“. Vždy je „bližní“ ten, který právě stojí před námi a který nás nejvíce potřebuje; je úplně jedno, jestli je příbuzný nebo ne, jestli je nám sympatický nebo ne, jestli je „morálně hodný“ naší pomoci nebo ne. Láska Kristova nezná žádné hranice, nikdy nepřestává, nikdy neustupuje zpátky před ošklivostí a špínou. Kristus přišel kvůli hříšníkům, a ne kvůli spravedlivým. A pokud v nás Kristova Láska žije, děláme to jako On a hledáme ztracené ovce. Ale také jejich výhradní orientace na Boha se odlišuje od čistě přirozené lásky: Přirozená láska je založená na tom, že chce milovaného člověka vlastnit pro sebe, a pokud možno vlastnit ho zcela. Kristus přišel, aby ztracené lidi získal zpět pro Otce; a kdo miluje Jeho Láskou, chce lidi pro Boha, a ne pro sebe. To je samozřejmě nejjistější cesta, jak je vlastnit navěky; neboť když jsme nějakého člověka skryli v Bohu, pak jsme s ním v Bohu jedno, přičemž podrobit se vášni, to často – dříve nebo později – vede ke ztrátě. Pro cizí duše stejně jako pro vlastní a pro všechny platí vnější Dobro: Kdo má strach si ho získat a udržet, ten ztrácí. Kdo se odevzdá Bohu, ten získává.

3.3 Fiat Voluntas Tua! („Buď vůle Tvá!“) 
Třetí znamení Božích dětí zní: „Podle toho poznám, že Mě milujete, když budete zachovávat Moje Přikázání.“ Být Božím dítětem tedy znamená držet Boha za Ruku, činit Boží Vůli, ne vlastní, všechny starosti a všechny naděje vložit do Božích Rukou, nestarat se o sebe a svou budoucnost. Na tom spočívá svoboda a radost Božího dítěte. Ovšem – jak Edith Stein zdůrazňuje – jen menšina mezi opravdu zbožnými a heroicky se obětujícími vlastní tuto důvěru v Boha; mnozí se místo toho prohýbají pod tíhou svých starostí a povinností, ačkoli by všichni měli znát podobenství o ptácích na nebi a liliích na poli. Pak se dívají na lidi, kteří dokážou ovládnout i nejisté životní poměry, s jistým nepochopením. Pravé dětství Boží ale vyžaduje právě onu připravenost přijmout z Boží Ruky chudobu a nouzi: Jenom potom je důvěra v Boha neotřesitelná, když je spojena s připraveností přijmout všechno z Božích Rukou. On Sám přece ví, co je pro nás dobré. A když by někdy nouze a strádání byla častější než poklidně zajištěný život, nebo špatné výsledky a pokořování více než úcta a pocta, musí se na to člověk připravit. Kdo tak činí, může skrze budoucnost nezatížený prožívat přítomnost. Také duchovní a duševní nouze pozemského putování patří k životu křesťana. I když Vůle Boží řídí průběh dne a celý život a Pán všechny starosti toho, který Jej přijímá, bere na Sebe, nemůže si být nikdo jistý, že bude putovat po cestách Páně: „Tak jako mohli první lidé padnout z Božího dětství do odcizení se Bohu, tak stojí každý z nás stále na ostří nože mezi Nic a Plností Božského Života.“ Toto napětí je „subjektivně cítit“ i v životě Ježíšových učedníků, hned jak v „dětských dnech duchovního života“ následoval čas zkoušek: Kdo Kristu patří, ten musí celý Kristův Život prožít. Musí dozrát k mužnému věku Kristovu, musí jednou nastoupit Křížovou Cestu, musí do Getseman a na Golgotu. A všechna utrpení, která mohou přijít z venku, nejsou nic ve srovnání s temnotou noci duše, když Božské Světlo již nesvítí a Hlas Páně již nemluví. Bůh je zde ale schovaný a mlčí. K plné účasti na Životě Kristově, který je Bůh a Člověk zároveň, patří i účast na Vykupitelském Utrpení Kristově: Kristovo Utrpení a Smrt pokračuje v Jeho Mystickém Těle a v každém Jeho Údu. Trpět a zemřít musí každý člověk. Ale jestliže je živým Údem na Těle Kristově, obdrží jeho utrpení a smrt skrze Božství Hlavy Vykupitelskou Sílu. To je objektivní důvod, proč všichni svatí toužili po utrpení. Tato touha není žádná „perverzní chuť po utrpení“; jenom „očím přirozeného rozumu se to jeví jako perverze“. Ale „ve Světle Tajemství Spásy“, z Nadpřirozeného Pohledu a Vykupitelského Plánu Božího, „se to ukazuje jako největší rozumná věc“: A tak ten, kdo je spojen s Kristem, vydrží i v tmavé noci subjektivního oddálení od Boha a opuštěnosti Bohem; možná nasazuje Božská Ekonomie Své Trápení, aby někoho objektivně spoutaného osvobodila. Proto: Fiat Voluntas Tua! i a právě v nejtemnější noci. 

4. Prostředek spásy 
Tváří tvář ne vždy dostatečné jistotě každého jednotlivého křesťana rozpoznat a konat Boží Vůli vyjmenovává Edith Stein ony prostředky, které „ve všech principiálních možnostech dokážou nekonečně zbavit omylu“. K tomu v první linii patří modlitba: Aby celý lidský život pronikl Božský Život, nestačí jednou za rok si kleknout před Jesličky a nechat se uchvátit kouzlem Svaté Noci. K tomu musí být člověk celý život v denním kontaktu s Bohem, slyšet Slova, která vyřkl a která nám byla předána, a tato Slova následovat. Především se modlit, jak to učil Sám Spasitel a jak stále a opět tvrdě vyžadoval. „Proste, a bude vám dáno.“ To je nejjistější Příslib Spásy. A kdo denně vyslovuje ze srdce své „Pane, buď Vůle Tvá“, ten se smí spolehnout na to, že Boží Vůli nepromešká, ani když nebude mít subjektivní jistotu. 
Kristem Přislíbený Duch Svatý, který nás učí vší pravdě a který vede Svou Církev, ti, které Kristus ustanovil Svými zástupci na zemi, skrze něž mluví lidskými slovy, a nakonec v Kristu spojené společenství věřících přicházejí každému v jeho slabosti na pomoc: Neboť „kde selhává důvěra ve vlastní nadhled a dokonce ve vlastní modlitbu, tam pomáhá síla poslušnosti a síla prosebné modlitby“. Dalším prostředkem Spásy pro Kristovy učedníky je posila ve Svaté Eucharistii: Spasitel, který ví, že jsme lidé a zůstaneme lidmi, kteří denně bojují se svými slabostmi, přichází naší lidskosti Božským Způsobem na pomoc. Tak jako pozemské tělo vyžaduje za pokrm denní chléb, tak vyžaduje i Božské Tělo v nás Trvalý Pokrm. „Toto je Živý Chléb, který přišel z Nebe. Kdo Ho opravdu učiní svým denním Chlebem, v tom se denně uskutečňuje vánoční Tajemství, že se Slovo stalo Tělem. A to je nejjistější cesta, ono unum esse cum Deo navždy získat, den ode dne stále pevněji a hlouběji vrůstat do Mystického Těla Kristova. Vrůstání do Mystického Těla Kristova znamená pro mnohé radikální změnu vnějšího i vnitřního života, aby měl dostatek místa pro Eucharistického Pána. V první řadě to vyžaduje odstup od mnoha nepotřebných věcí a koncentraci na podstatné, na Samotného Pána: Člověk má čas pro tolik nepotřebných věcí: shromažďovat všemožně nepotřebné informace z knih, časopisů a novin, vysedávat v kavárnách a na ulicích, a byť jen půl hodiny proklábosit; v tom všem se rozptylováním ztrácí čas a síla. Není snad skutečně možné ušetřit každé ráno hodinu, v níž se místo rozptýlení usebereme, v níž se nevyčerpáme, nýbrž sílu získáme, abychom pak přemohli celý den? Přesto tato jedna hodina nestačí. Celý den musí být životem v Rukou Páně, aby se mohla uskutečnit pravá přeměna v Krista: Člověk se stává citlivějším pro to, co se Mu (Pánu) líbí a nelíbí. Jestliže byl dříve sám se sebou ve všem spokojený, je to nyní jinak. Člověk bude nacházet mnoho věcí, které se mají změnit, a bude měnit, co měnit může. [...] Stane se najednou velmi malým a pokorným; bude trpělivý, pozorný vůči třísce v cizích očích, protože dokáže zvládnout trám ve vlastních; (17) a konečně se též naučí snést sám sebe ve Světle Božské Přítomnosti a sám sebe odevzdat Božskému Smilování, které se dokáže vypořádat s tím vším, co spotřebovává naši sílu. Tato cesta, kráčena v důvěře v Boha, ústí do autentického bytí dítětem před Bohem, i když vyžaduje vyjít ze zvyklostí stop spokojenosti sám se sebou: Je to daleká cesta od spokojenosti sám se sebou „dobrého katolíka“, který „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., ale v ostatním dělá, co se mu zlíbí, k životu v Božích Rukách a z Božích Rukou, v jednoduchosti dítěte a pokoře celníka. Ale kdo ji jednou šel, nikdy se jí nebude vracet. Být dítětem Božím vyžaduje odstoupení od vlastního Já, aby bylo možné vrůstat do šířky Božích Plánů. Tato účast na Vykupitelském Díle vychází z jednoty s Eucharistickým Pánem: Tak být dítětem Božím znamená: být malým. Znamená to ale zároveň být velkým. Žít Eucharisticky znamená vyjít sám ze sebe, z těsnosti vlastního života, a vrůstat do šířky Kristova Života. Kdo hledá Pána v Jeho Domě, nebude již chtít být zaměstnán sám sebou a vlastními záležitostmi. Začne se zajímat o Záležitosti Páně. Účast na denní Oběti nás nenásilně vtahuje do liturgického života. [...] A samotné konání Oběti nám vtiskuje stále a stále centrální Tajemství naší víry, stěžejní bod světových dějin, Tajemství Vtělení a Vykoupení. Tento oblouk od Jesliček ke Kříži, od Vtělení přes Pašije ke Zmrtvýchvstání určuje život Církve a Jejích Údů: Tajemství křesťanství jsou nedělitelným celkem. Když si člověk prohloubí jedno, je uveden ke všem ostatním. Tak vede cesta od Betléma bez zastavení na Golgotu, od Jesliček ke Kříži. [...] V noci hříchu zazářila Hvězda betlémská. Na třpyt světla, které vychází od Jesliček, dopadá Stín Kříže. Světlo zhasne v temnotě Velkého pátku, ale povstane ještě zářivější jako Slunce Milosti ono ráno Zmrtvýchvstání. Se Synem Člověka skrze Utrpení a Smrt k Slávě Vzkříšení je cesta pro každého z nás, pro celé lidské pokolení.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář