Kontemplace je smrt a zmrtvýchvstání
Sv. Terezie Benedikta od Kříže (1891 - 1942)
Víra staví naší duši před oči Krista: Ubohého, Poníženého, Ukřižovaného a na Kříži dokonce Opuštěného Otcem. V Jeho Ubohosti a Opuštěnosti nachází duše zase svou vlastní ubohost a opuštěnost. Vyprahlost, nechuť a útrapy jsou »čistě duchovní kříž«, který dostává. Přijme-li jej, pak pozná, že je to měkké jho a lehké břímě. Kříž se stává holí, o niž se duše opírá na cestě vzhůru.
Když pozná, že Kristus vykonal v krajním Ponížení a Záhubě na Kříži to největší – Smíření a Spojení lidstva s Bohem –, probudí se v ní porozumění pro to, že i pro ni vede zničení, »smrt kříže v živém těle, ve smyslovém stejně jako v duchovním«, ke spojení s Bohem. Jako se Ježíš ve Své Opuštěnosti ve Smrti odevzdal do Rukou Neviditelného a Nepochopitelného Boha, tak se duše odebere do půlnoční temnoty víry, která je jedinou cestou k Nepochopitelnému Bohu.
V Utrpení a Umírání Kristově byly naše hříchy stráveny ohněm. Když to přijmeme ve víře a když v důvěřivé odevzdanosti přijmeme celého Krista (což však znamená, že si zvolíme cestu následování Krista a jdeme po ní), vede nás Kristus »skrze Své Utrpení a Kříž ke slávě vzkříšení«. To je přesně to, co prožíváme při kontemplaci: procházení usmiřujícím žárem k blaženému spojení v lásce. Tím se vysvětluje dvojí povaha kontemplace. Kontemplace je smrt a zmrtvýchvstání. Po »temné noci« zazáří »živý plamen lásky«.
Svět, který vnímáme smysly, je přirozeně pevným základem, který nás nese, příbytkem, v němž se cítíme doma, příbytkem, který nás sytí a opatřuje nám vše, co potřebujeme, a který je zdrojem našich radostí a požitků. Je-li nám odnímán, nebo jsme-li nuceni jej opustit, je nám opravdu tak, jako by nám někdo bral půdu pod nohama a jako by všude kolem nás byla noc, jako bychom měli dokonce zahynout a zaniknout. Tak tomu však není. Ve skutečnosti jsme stavěni na bezpečnější cestu, ovšem na cestu temnou, která je zahalena nocí: na cestu víry.
Cesta to je, neboť vede k cíli a spojení. Je to však cesta noční, neboť ve srovnání s jasným poznáním přirozeného rozumu je víra poznání temné: seznamuje nás sice s něčím, ale není nám dáno to vidět. Proto se musí říci, že i cíl, k němuž spějeme po cestě víry, je noc: na zemi pro nás Bůh zůstává dokonce i v blaženém spojení zahalen. Náš duchovní zrak není uzpůsoben Jeho příliš Jasnému Světlu a dívá se jakoby do noční tmy.
Avšak tak jako kosmická noc není po dobu celého svého trvání stejně temná, má i mystická noc své časové úseky a odpovídající stupně. Zapadání smyslového světa je jako rozprostírání noci, kdy ještě přetrvává soumračné světlo z denního jasu. Víra je naproti tomu půlnoční temnotou, neboť nejenže je tu vypojena smyslová činnost, ale i přirozené rozumové poznání. Když však duše nalezne Boha, pronikne do její noci zároveň už i rozbřesk nového dne věčnosti.
