KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)

Všichni papežové 20. století byli uchváceni prostou vírou světice z Lisieux. Vírou, která vychází z absolutní nezbytnosti Milosti. Dne 20. listopadu 1887 setkala se sv. Terezie od Dítěte Ježíše, které bylo tehdy necelých 15 let, s papežem Lvem XIII. (1878 – 1903), a to v rámci diecézní pouti. Prosila bezostyšně papeže, aby směla vstoupit na Karmel před dosažením předepsaného věku. Papež na to lapidárně odpověděl: „Dobrá, vstupte. Bůh to chce.“ Starý papež mohl sotva tušit, že právě toto děvče výrazně ovlivní pontifikáty jeho nástupců. Všichni papežové 20. století jsou totiž tím nebo oním způsobem ovlivněni „dotykem“ Terezie. Především Pius XI., který ji v roce 1923 blahořečil, dva roky nato svatořečil a v roce 1927 ji prohlásil za patronku misií. Příběh Terezie je spojen i s papežem Montinim, který byl pokřtěn v den její smrti. Ale první intuici o tom, jak neobyčejná je tato Terezie, měl nepochybně Pius X. (1903  – 1914), k jehož volbě došlo 4. srpna 1903. 

Pius X.: „Největší světice všech dob“ 
Uplynulo sotva 10 let od Terezčiny smrti, když dostal Pius X. darem francouzské vydání Dějin duše a o tři roky později italský překlad této autobiografie. Překlad, který se objevil tenkrát již v druhém vydání. Pius X. neměl nejmenších pochyb, pokud šlo o Terezičku, a pospíšil si, aby připravil proces jejího blahořečení, který měl být jedním z prvních počinů jeho pontifikátu. Ale již několik let předtím, když potkal jednoho biskupa, který mu daroval Terezčin obrázek, papež konstatoval: „To je největší světice všech dob!“ To byl soud, který mohl být zpochybňován, a to již proto, že už tehdy stejně jako dnes nevyvolává Terezie jednoznačný obdiv. Nad prostotou její duchovní nauky, která byla prostoupena absolutní nezbytností Milosti, mohli mnozí muži Církve ohrnovat nos. V klimatu jansenismem proniknutého katolicismu jevila se spiritualita, která stála zcela ve znamení důvěry na trpělivém přijímání Božího Milosrdenství, jako úplný kontrast k přísné askezi koncentrované do odříkání a sebeobětování. Tyto „pochybnosti“ se dostaly až k papežovu sluchu. Ten na to jednou rázně odpověděl: „Její extrémní prostota je na této duši to nejmimořádnější, co nejvíce zaslouží pozornost. Prostudujte si znovu svou teologii!“ Pius X. byl uchvácen především jedním dopisem, který Terezie napsala své sestřenici Marii Guérin, která nepřistupovala k Svatému Přijímání, protože měla určité pochybnosti: „Ježíš je tam ve Svatostánku právě pro tebe, jen pro tebe samu, touží po tom, aby mohl vniknout do tvého srdce. (…) Choď k Svatému Přijímání, a to velmi často. To je jediný prostředek ke Spáse, pokud jí chceš dosáhnout.“ Mnoho lidí mělo tehdy přehnané předsudky, které jim bránily ve Svatém Přijímání, a Tereziina odpověď se papeži jevila jako výzva, aby proti tomu vystoupil. Je docela možné, že oba dekrety Pia X., Sacra Tridentina Synodus o častém Svatém Přijímání a Quam singulari o Svatém Přijímání dětí, byly ovlivněny četbou spisů Terezie z Lisieux. 

Benedikt XV.: „Proti troufalosti chtít přirozenými prostředky dosáhnout nadpřirozených cílů“ 
Piu X. nezbyl čas dokončit iter procesu blahořečení. Jeho nástupce Benedikt XV. (1914 – 1922) proces výrazně popohnal. 14. února 1921 ohlásil dekret o hrdinských ctnostech Terezičky a poprvé hovořil s odvoláním na „nauku“ světice z Lisieux o „duchovním dětství“. Papež soudil: „Duchovní dětství sestává z důvěry v Boha a ze slepého sebeodevzdání do Božích Rukou. (…) Není obtížné vyzvednout přednosti tohoto duchovního dětství, jak vzhledem k tomu, co vylučuje, tak vzhledem k tomu, co předpokládá. Ve skutečnosti vylučuje přílišné sebehodnocení a troufalost chtít lidskými prostředky dosáhnout nadpřirozených cílů a také troufalost, že si člověk sám vystačí v hodině pokušení a nebezpečí. Na druhé straně předpokládá živou víru v Boží Existenci. Předpokládá praktické uctívání Jeho Síly a Milosrdenství; bezpečnou důvěru v Prozřetelnost Toho, od něhož jsme obdrželi Milost, abychom mohli překonat všechno zlé a dosáhnout všeho dobrého. (…) Doufejme, že tajemství svatosti sestry Terezie nikomu nezůstane skryto.“ 

Pius XI.: „Hvězda mého pontifikátu“ 
Pius XI. (1922 – 1939) se vyznačoval po celý svůj život, ještě dříve než byl papežem, hlubokou úctou k Terezičce. Ještě když byl apoštolským nunciem ve Varšavě, ležela knížečka Storia di un’anima vždy na jeho pracovním stole. A na tom se nic nezměnilo, ani když se stal milánským arcibiskupem. Za jeho pontifikátu došlo záhy k svatořečení Terezie z Lisieux. Terezie byla blahořečena 29. dubna 1923 a svatořečena 17. května 1925. 14. prosince 1927 byla spolu se svatým Františkem Xaverským prohlášena za všeobecnou patronku katolických misií. Jak toto blahořečení, tak i svatořečení bylo první za pontifikátu Achile Ratiho. Již 11. února 1923 při promluvě o uznání zázraku nezbytného pro blahořečení konstatoval: „Zázrak ctností v této velké duši, která nám dává slovy Božského básníka zvolat: ‚Co z nebe na zem sstoupilo, chce ukázat nám divy.‘ (…) Terezička se sama stala Božím Slovem. (...) Terezička od Ježíška nám chce říct, že skrze modlitbu je snadné účastnit se největších apoštolských děl.“ Francouzským poutníkům, kteří přišli do Říma na blahořečení, řekl: „Stůjte nyní ve světle této hvězdy, jak ji tak rádi nazýváme, protože Boží Ruka dala zazářit na počátku našeho pontifikátu poselstvím a příslibům ochrany, kterou jsme mohli zakusit.“ Přímluvě Terezičky připisuje papež dále zvláštní ochranu v podstatných momentech svého pontifikátu. Roku 1927, v temných dobách pronásledování katolické Církve v Mexiku, svěřil tuto zemi ochraně Terezičky: „Až budete moci opět v Mexiku vyznávat náboženství,“ napsal mexickým biskupům, „přeji si, aby Terezie od Dítěte Ježíše byla ve vaší zemi uznána za zprostředkovatelku náboženského míru.“ Od ní si vyprosil řešení těžkých rozporů mezi Svatým stolcem a fašistickým režimem v roce 1931, kterým jen o vlas nepadla za oběť italská Katolická akce: „Moje malá světice, dej, aby do svátku Madony bylo všechno vyřešeno.“ Spor byl urovnán právě 15. srpna téhož roku. Již na konci Svatého roku 1925 napsal papež na okraj fotografie, kterou poslal do Lisieux: „Per intercessionem S. Teresiae ab Infante Iesu, protectricis nostrae singularis, benedicat vos omnipotens et misericors Deus.“ (Na přímluvu svaté Terezie od Dítěte Ježíše, naší osobní ochránkyně, ať vám žehná …) A v roce 1937, posledním roce svého pontifikátu, děkoval veřejně „té, která tak vzácným a zjevným způsobem byla papeži nápomocná a stále je nakloněna k tomu mu pomáhat: svaté Terezii z Lisieux.“ Nedočkal se již splnění svého přání odebrat se v posledních měsících svého života do Lisieux. Krátce před vypuknutím druhé světové války stal se jeho nástupcem Pius XII., který malou světici velice dobře znal a oceňoval. 

Pius XII.: „Zhodnotit před Bohem duchovní bídu hříšného tvora“ 
„Jako dcera příkladného křesťana poznala Terezie na klíně svého otce poklady odpuštění a soucitu, které jsou skryty v Srdci našeho Pána! (…) Bůh je Otec, který má stále otevřenou Náruč pro Své děti. Proč bychom neměli na toto Gesto odpovědět? Proč bychom Mu neměli bez ustání předkládat svůj strach? Musíme se spolehnout na Terezčina slova, když zve ty nejubožejší i ty nejdokonalejší, aby před Bohem neuplatňovali nic jiného než radikální slabost a duchovní bídu hříšného tvora.“ Tak popisuje papež Pacelli v rozhlasovém poselství z 11. července 1954 u příležitosti posvěcení baziliky v Lisieux podstatu Terezií narýsované „cesty duchovního dětství“. Jeho korespondence s Karmelem v Lisieux trvala po celý jeho život. Tuto korespondenci začal v roce 1929, když byl nunciem v Berlíně a poslal do Lisieux dopis, ve kterém děkoval za první německé vydání Tereziiny autobiografie. Byl pak Piem XI. několikrát pověřen, aby navštívil Tereziin Karmel a vedl tam zvláštní Bohoslužby. Když cestoval v roce 1934 v úloze papežského legáta na Eucharistický kongres do Buenos Aires, měl s sebou ostatky sv. Terezie, které svěřil svou misi. Během celé doby svého pontifikátu udržoval kontakt se sestrou Anežkou (Pavlínou) a sestrou Jenovéfou (Celinou), sestrami Terezie, které ještě žily na Karmelu. 

Jan XXIII.: „Terezička nás vede k břehu“ 
„Velice miluji velkou Terezii (z Avily), ale malá, ta nás vede k břehu, (…) musíme hlásat její tak nezbytnou nauku!“ Tak to řekl Jan XXIII. (1958 – 1963) jednomu knězi, který mu daroval sbírku kreseb malé Terezičky. Angelo Roncalli pětkrát navštívil Lisieux, především v době, kdy byl nunciem v Paříži, ale také jako apoštolský delegát v Bulharsku. Jako papež hovořil dlouze o Terezii při generální audienci 16. října 1960: „Terezie z Lisieux byla veliká, protože uměla v pokoře a v prostotě, ustavičným odříkáním přispívat k působení Milosti k blahu nesčetných věřících.“ K tomu chce Svatý otec vyprávět jednu epizodu, kterou mohl pozorovat v přístavu v Cařihradu. „Tam přijížděly obrovské lodi, které se však pro nízký stav vody nemohly přiblížit k břehu. Proto bylo vidět u každé lodi malou loďku, která se na prvý pohled zdála zbytečná, ve skutečnosti však byla velice cenná: protože jejím úkolem bylo přinést náklad na břeh.“

Pavel VI.: „Zrodil jsem se Církvi v den, kdy se světice zrodila pro Nebe“
Při návštěvě Ad limina biskupa ze Sées, diecéze, ve které se narodila Terezie, řekl papež Montini (1963 – 1978): „Zrodil jsem se Církvi v den, kdy se světice zrodila pro Nebe. Z toho je možno poznat, jak zvláštní svazek mě s ní spojuje. Moje matka Terezii od Dítěte Ježíše velice milovala a od dětství mi ji přibližovala. Dějiny duše jsem četl poprvé ve svém mládí.“ Již roku 1938 napsal sestrám na Karmel a konstatoval, že „již drahný čas s velkým zájmem sleduje vývoj na Karmelu v Lisieux.“ A dodal, že sv. Terezii hluboce uctívá. To samo vysvětluje vnitřní pouto, které vzniklo mezi Pavlem VI. a Terezií. Jako papež se opakovaně vyjadřoval k osobě a nauce světice z Lisieux. V roce 1973 u příležitosti stého výročí narození světice napsal tehdy biskupu v Bayeux a Lisieux list, ve kterém na několik stránek shrnul, co si myslí o Terezii. Realismus a pokora Terezie jsou podle papeže její nejvýraznější koncepty. „Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře učí, abychom nestavěli na sobě, ani pokud jde o ctnosti, ani pokud jde o vlastní hranice, nýbrž na Milosrdné Lásce Kristově, která je Větší než naše srdce a sjednocuje nás s Obětí Jeho Utrpení a dynamikou Jeho Života.“ Život Terezičky, který přijal lidské a kulturní hranice kláštera, učí nás podle Pavla VI., že „realistické uvedení do křesťanského společenství, ke kterému je člověk povolán, aby prožíval přítomný okamžik, jeví se nám jako nejvytouženější Milost pro naši dobu.“ Terezie žila svou osobní cestu ke svatosti uprostřed mnoha omezení. A přece „nečekala, až bude moci začít se svým jednáním, s ideálním způsobem života, dokonalým soužitím: začala tak říkajíc spíše s tím, že se měnila zevnitř. Pokora je prostor pro lásku. Její hledání absolutna a transcedence její blíženské lásky jí umožnily, aby překonala překážky, resp. proměnila a vyjasnila své meze.“ Pavel VI. hovořil na téma Terezie již při jedné audienci 29. prosince 1971: „Je to pokora, která je tím nevyhnutelnější, čím více tvor znamená, protože všechno závisí na Bohu, a srovnání našich hranic s nekonečnem nás zavazuje sklonit čelo.“ Tato pokora je v Terezii neoddělitelná od „dětství plného důvěry a odevzdanosti“. V promluvě 16. února 1964 ve farnosti sv. Pia X. velice jasně vyložil, co Terezie prožívala a učila vzhledem k důvěře, kterou jsme všichni povinni chovat k Boží Dobrotivosti, abychom stavěli zcela na Jeho Milosrdné Prozřetelnosti: „Jeden významný spisovatel moderny uzavírá jednu svou knihu slovy: ‚Všechno je Milost.‘ Od koho pochází tato věta? Nikoliv od samotného spisovatele. Nikoliv, čerpal ji, jak sám dodává, z jiného zdroje. Tuto větu hlásala Terezie od Dítěte Ježíše. V jejích denících je napsáno: Všechno je Milost. Milostí se může všechno vyřešit. Kromě toho nedělala svatá karmelitka nic jiného, než že opakovala překrásnou větu svatého Pavla: Těm, kdo milují Boha, všechno pomáhá k dobrému. Celý náš život se může obrátit k dobrému, když milujeme Pána. A to je to, co Nejvyšší Pastýř přeje všem, kteří Mu patří.“ 

Jan Pavel I.: „S krajní jednoduchostí se soustřeďuje na to podstatné“ 
Papež Luciani neměl za 33 dnů svého pontifikátu čas, aby hovořil o Terezii. Ale měl k tomu dvě významné příležitosti ještě jako benátský patriarcha: Dne 10. října 1973, když měl přednášku k 100. výročí Terezčiných narozenin, a v dopise, který jí napsal v knize Illustrissimi. Zde poprvé připomíná Dějiny duše, které četl, již když mu bylo 17 let. „Pro mě to byla láska na první pohled,“ napsal. A vypráví, jak mu Terezie pomohla, když byl jako mladý kněz kvůli tuberkulóze umístěn do sanatoria. „Styděl jsem se za to, že jsem měl trochu strach,“ vzpomíná. „23letá Terezie, vždy zdravá a plná vitality, byla naplněna radostí a nadějí, když poprvé kašlala krev. A na tom nebylo dosti: když záchvat přešel, podařilo se jí s chlebem a vodou dodržet režim přísného postu. A ty naproti tomu nemůžeš opanovat svůj strach? Jsi kněz, probuď se a nechovej se jako hlupák!“ Ve své přednášce z roku 1973 hovořil budoucí papež o Terezčině nauce: „S bystrým rozumem a zvláštními Dary viděla jasně do Božích Záležitostí a také se s velkou jasností vyjadřuje, tj. s krajní jednoduchostí se soustřeďuje na to podstatné.“ Terezie nehledala žádné jiné zkušenosti než ty, které jí nabízelo křesťanství její doby. Jak napsal P. Mario Caprioli, nehledala mimořádné zkušenosti: „Zpověď ve věku šesti let, příprava na první Svaté Přijímání v rodině, pouti, to všechno byla pro ni bohatá škola, klášter, tzn. řeholní život se sliby, pravidly, zdrženlivostí.“ (M. Caprioli: I papi del XX secolo e Teresia de Lisieux s. 349) Lucianiho komentář k tomu zněl: „Pod záminkou reformy tíhnou dnes někteří k tomu, zbavovat věci jejich hodnoty. S tím by Terezie jistě nebyla srozuměna.“

Jan Pavel II.: Terezie z Lisieux učitelkou všeobecné Církve 
Když Jan Pavel II. prohlásil Terezii z Lisieux za učitelku všeobecné Církve jako třetí ženu po Terezii z Avily a Kateřině Sienské, kráčel tak říkajíc v dědictví svých předchůdců. Aktuálnost tohoto gesta je možno vyjádřit slovy, která adresoval papeži Don Luigi Giussani při setkání církevních hnutí 30. května 1998: „Na prosbu hrdiny Ibsenova dramatu Branda (Odpověz mi, Pane, v hodině, ve které mě pohlcuje smrt: nestačí celá lidská vůle na to, aby dosáhla aspoň části Spásy?) odpovídá prostá pozitivita svaté Terezie od Dítěte Ježíše, když píše: „Když jsem dobročinná, pak je to jen Ježíš, kdo ve mně působí.“