KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)

Terezie, inspirovaná Evangeliem, obhajuje ženy tváří v tvář bolestnému odporu vůči nim ze strany kněží, který mohla konstatovat během své pouti do Říma: „Ještě teď nemohu pochopit, proč jsou ženy v Itálii tak snadno exkomunikovány. Co chvíli nám říkali: „Nevstupujte sem!... Nevstupujte tam, byly byste exkomunikovány!...“ Ach, ubohé ženy, jak se jimi pohrdá!... A přece jich mnohem víc miluje Pána Boha než mužů a při Umučení Pána Ježíše byly ženy odvážnější než muži. Vždyť čelily urážkám vojínů a odvážily se utřít Ježíšovu Klaněníhodnou Tvář... Dovoluje, aby na zemi bylo jejich údělem pohrdání bezpochyby proto, že On si toto Pohrdání vyvolil Sám pro Sebe... V Nebi jasně ukáže, že Jeho Myšlenky nejsou myšlenky lidské, a potom poslední budou první.“ (Rk A, 66).
Terezie se řadí mezi tyto ženy z Evangelia, vyznačující se svou láskou k Ježíši a svou odvahou. Ona sama se staví pod Kříž, do blízkosti Marie, Neposkvrněné Panny, a Maří Magdalény, omilostněné hříšnice, a ke všem svatým ženám, které se v průběhu dějin Církve přimkly k Ježíši se stejnou zamilovanou a odvážnou věrností (myslíme na Johanku z Arku, zvlášť drahou Terezii).
Je skutečně podstatné znovu nalézt pravou tvář Terezie jako dospělé ženy, odpovědné a angažované, neboť přehnané a jednostranné zdůrazňování „duchovního dětství“ častokrát pokřivilo tuto tvář až do té míry, že budila dojem jako by navždy zůstala dítětem a nikdy se nestala ženou. A přitom Terezie je jedním z nejkrásnějších květů našeho lidství, který se podivuhodně rozvil do všech nejhlubších dimenzí svého ženství. Prostřednictvím fotografií známe krásu její tváře a skrze spisy poznáváme krásu jejího srdce, krásu jednoho lidského srdce, srdce ženy plně realizovaného v Lásce. Jsou slavné její výrazy o smyslu jejího života, jejího povolání, jejího poslání: „žít z Lásky“, „mým povoláním je Láska“, „milovat Ježíše a působit, aby byl milován“, „Ježíš je má Jediná Láska“. Známe přece její poslední slova patřící Ježíši v jejím posledním výdechu: „Můj Bože, miluji Tě!“

SYMBOL LYRY A JEJÍCH ČTYŘ STRUN
Zatímco Kateřina Sienská, učitelka Církve, je teoložkou Těla, Terezie je teoložkou Srdce. Odhaluje nám tu nejhlubší pravdu o lidském srdci, o ženském srdci, pomocí jednoho symbolu, který používá často ve svých spisech, symbolu lyry a jejích strun: „Ty rozezníš struny Své lyry / a tou lyrou, ó, Ježíši, je mé srdce!“ (P 48/5). Lyra je hudební nástroj se čtyřmi strunami (jako housle) a pozorné studium textů nám dovoluje rozlišit jasně zmíněné struny jako čtyři hlavní dimenze lásky v srdci ženy: láska snoubenecká a láska mateřská, láska synovská a láska sesterská. Terezie miluje „celým svým srdcem“ ženy, jako snoubenka a matka, dcera a sestra. Její zkušenost objasňuje univerzální antropologickou pravdu: tyto „čtyři struny“C jsou přítomné v srdci každé ženy. Stejným způsobem každý muž má srdce snoubence a otce, syna a bratra. Tyto „čtyři struny“ charakterizují lidskou bytost stvořenou jako muž a žena, tělo a duch, ve vztazích Lásky, které jsou obrazem a podobou Boha-Lásky, Věčným Společenstvím Tří Osob. Takové struny byly zraněny hříchem, jsou „rozladěné“, ale nemohou být nikdy zničené. Svojí Láskou je Ježíš zachraňuje tím, že je „znovu ladí“. Hudební symbol je jedním z interpretačních klíčů Tereziina učení. Její spisy jsou „zpěvem Lásky“, svědectvím jedné ženy, která miluje celým srdcem, která objímá celou realitu Boha a Člověka v jediné Lásce Ježíšově, Lásce panenské, která je tou nejkrásnější syntézou Božského a lidského. Tento výraz, tak výstižný, tak krásný a tak mocný, lidského srdce plně realizovaného v lásce nachází hlubokou ozvěnu v každém lidském srdci, které jej přijme. Tohle je jistě jeden z hlubokých důvodů Tereziina vlivu překračujícího každou kulturní i náboženskou hranici.
Terezie měla svaté rodiče, kteří budou v nejbližší době společně blahořečení. Byli pro ni příkladem svatosti žité v manželství. Ona sama se stane příkladem
svatosti žité v zasvěceném panenství. Ale jsou to právě ty stejné „struny“ srdce, které Ježíšova Láska rozechvívá v těchto svou různých povoláních. Zkusíme znovu projít velmi rychle velké etapy Tereziiny duchovní cesty jako ženy, v dynamickém vývoji „čtyř strun“ jejího srdce: snoubenka (manželka) a matka, dcera a sestra.

SNOUBENKA A MATKA
Velký obrat jejího života má své místo o Vánocích 1886, ve věku čtrnácti let. Předtím byla „v dětských plenkách“, vězenkyní určitého dětinství, který ji každou chvíli přiměl k pláči. Podle jejích vlastních slov, „úplné obrácení“ těch Vánoc jí dalo „vyjít z dětství“ a začít „běh obra“ (Rk A, 44-45), který potrvá deset let, až do smrti. Co se stalo? Dítě se stalo ženou, „snoubenkou Ježíše a matkou duší“ ještě před vstupem na Karmel. Její láska k Ježíši se stává vášnivou láskou mladičké snoubenky: „Chtěla jsem milovat, vášnivě milovat Ježíše“ a prodlužuje se a rozvíjí se ihned v lásce mateřské; tehdy Terezie dostává od Ježíše toho, kterého nazve „můj první syn“: zločinec Pranzini (Rk A, 46).
Na Karmelu bude Terezie žít stále víc do hloubky tuto Lásku snoubenky a matky. Ve výchově jejího srdce snoubenky budou mít určující roli Boží Slovo (Píseň písní) a svatý Jan od Kříže (Duchovní Píseň). Je to zvlášť patrné v jejích dopisech Celině. Její profese 8. září 1890 je pravým sňatkem, jímž se navždy stává snoubenkou (manželkou) Ježíše: „Jak krásný svátek byly Mariiny Narozeniny, kdy jsem se stala Ježíšovou snoubenkou! Maličká Svatá Panna, stará jeden den, darovala Svůj malý kvítek Malému Ježíši...“.
V ten den Terezie napsala jednu překrásnou modlitbu, která je jakoby komentářem prvních slov: „Ó, Ježíši, můj Božský Snoubenče...“. Daleko od jakéhokoli druhu sentimentalismu, Ježíšova Snoubenecká Láska znamená absolutní věrnost smlouvě, evangelní radikalitu vyjádřenou sv. Janem od Kříže slovy „Vše“ a „Nic“. Ježíš Snoubenec znamená „Ježíš Jediný“: „Ať nikdy nehledám ani nenalézám nic než Tebe Samého a stvoření nejsou pro mne ničím a já nejsem ničím pro ně, ale Ty, Ježíši, buď vším.“ Jedna z hlavních charakteristik snoubenecké lásky je výlučnost bez rozdělení. V tomto prostředí jakékoli rozdělení je nevěrností!
Přesto tato žárlivá láska vůbec není uzavřeností srdce. Naopak! Láskou k Ježíši se lidské srdce rozšiřuje do nekonečna, podle Velikosti Jeho Srdce Spasitele. Proto ve téže modlitbě prosí Terezie svého Snoubence o Dar Nekonečné Lásky; žádá Ho, aby byla malá a nakonec žádá Spásu všech lidí.
Naše světice ve svých spisech vyjadřuje s obdivuhodnou jasností snoubenecký význam celibátu a panenství, když „snoubenecká struna“ lidského srdce je zasvěcená a vyhrazena pro jedinou lásku k Ježíši. Říká to svým sestrám, ale také svému duchovnímu bratru, seminaristovi Maurici Belliérovi: „Což není vaše duše zasnoubena s Božským Beránkem a nestane se brzy jeho chotí v požehnaný den vašeho podjáhenského svěcení?“ (čili v okamžiku definitivního závazku celibátu; DT 220). Terezie se obrací k muži výrazem přejatým od sv. Jana od Kříže: „duše“ jako nevěsta. Dnes bychom spíše řekli osoba. Snoubenecká Láska Ježíšova se tedy vyjádří slibem čistoty: „Jím se stávám – radost nevýslovná – Snoubenkou Ježíše!“ (P 48/3).
Tato snoubenecká láska je duší modlitby, je neustálým „od srdce k Srdci“ mezi snoubenkou a jejím Snoubencem: „Myslím, že Srdce mého Snoubence patří jenom mně, tak jako moje patří jen Jemu a já s Ním pak mluvím o samotě v rozkošné důvěrnosti v očekávání, až budu na Něj moci jednou patřit tváří v Tvář! (DT 122). A ještě: „Pro milence je nezbytná samota / srdce na srdci, jež trvá nocí a dnem“ (P 17/3).
Ale především, panenské sjednocení Snoubence se snoubenkou se plně realizuje v Přijímání Eucharistie, které se Terezie nebojí nazvat jako „Polibek“ a „Splynutí“ (ve vyprávění o svém prvním Sv. Přijímání, Rk A, 35). Ve stejném smyslu píše: „Mé Nebe je skryté v Malé Hostii / kde se Ježíš, můj Snoubenec, skrývá z Lásky / Z tohoto Božského Ohniště čerpám život / tam mě můj Sladký Spasitel poslouchá nocí i dnem / Ó, jak blažený okamžik, když ve Své Něžnosti / Ty přicházíš, můj Milovaný, proměnit mě v Sebe / Toto Sjednocení Lásky, toto Nevýslovné Opojení / Hle, mé Nebe!...“ (P 32/3).
V tak silném a jasném svědectví Terezie je evidentní, že Láska Ježíše Snoubence integruje a proměňuje celou realitu érótu jako lásky vášnivé, zamilované, která je neoddělitelně touhou a darem: touhou po sjednocení, přijetím do sebe Druhého, který se dává, a také totální darování sebe Druhému v lásce cele obětavé, neboť „Láska je dát všechno a dát sebe“ (P 54/22). Terezie nám ukazuje, že zasvěcené panenství nevyřazuje érós (to by bylo „nevtělením“ nebo „potlačením“), ale naopak jej realizuje vyšším způsobem v snoubenecké Lásce Ježíše, v Lásce celistvé, výlučné a definitivní, v Lásce, která zapojuje celého člověka, duši i tělo (skrze Eucharistii). Takže panenská láska je tou nejkrásnější syntézou érótu a agapé, Lásky Božské a Lásky lidské. Tímto nám naše světice nabízí překrásnou ilustraci učení Benedikta XVI. v jeho nedávné encyklice Deus Caritas est: v Ježíši Kristu, který je „Vtělenou Láskou Boží“ (bod 12), je nám zjeveno, jak „érós Boha k člověku je zároveň úplnou agapé“ (bod 10). Zcela zamilovaná do Ježíše, Pravého Boha a Pravého Člověka, se Terezie jednoduše snažila „dávat lásku za lásku“ (srov. Rk B, 4) v celém svém životě.
Ve vztahu k Pranzinimu se Terezie stala matkou díky Výkupné Plodnosti Ježíšovy Krve. Opakuje to velmi krásně ve své velké básni: Ježíši, můj Milovaný, pamatuj (P 24): „Pamatuj, že Tvá Plodná Rosa / činíc panenskými korunky květů / je uschopňuje již zde na zemi / rodit Ti mnoho srdcí / Jsem pannou, Ježíši! A přece, jaké tajemství! / V sjednocení s Tebou jsem matkou duší“ (sl. 22). Neuměli bychom lépe vyjádřit tajemství panenského mateřství jako plodu Vykoupení!
Bezpochyby je to u Marie, Panny a Matky, kde Terezie objevuje celou Tajemnou Krásu „Srdce Matky“, vlastního „Srdce Matky“. Vyjadřuje to vznešeným způsobem ve svém divadelním díle Útěk do Egypta v dialogu Marie, Matky Ježíšovy, a Zuzanou, matkou Dismase, budoucího „dobrého lotra“ z Evangelia. Tento dialog vrcholí slovy, kterými se ke konci Maria obrací k Zuzaně: „Mějte důvěru v Nekonečné Milosrdenství Dobrého Boha: je tak Veliké, že promíjí ty největší zločiny, když najde jedno srdce matky, které v Něj složí všechnu svou důvěru. Ježíš nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil věčně. Toto Dítě, které bez námahy uzdravilo vašeho syna z malomocenství, jej uzdraví jednoho dne z malomocenství mnohem nebezpečnějšího. Pak už nebude stačit obyčejná koupel: bude třeba, aby byl Dismas obmyt Krví Spasitele. Ježíš zemře, aby dal Dismasovi život, a ten vstoupí do Nebeského Království ve stejný den jako Boží Syn“. 
Tato slova, která Terezie připisuje Marii, přesně odpovídají tomu, co ona sama žila ve vztahu k Pranzinimu, se stejnou absolutní důvěrou „srdce matky“ v „Nekonečné Milosrdenství Ježíšovo“ pro Spásu hříšného syna, zachráněného Krví Spasitele!

DCERA A SESTRA
Srdce, v němž Ježíš touží odpočívat, „je srdce dcery (dítěte), srdce snoubenky“ (DT 144 – franc. slovo „enfant“ používané Terezií, znamená neoddělitelně „dcera“ i „dítě“). Osvobozená od každé podoby dětinství Ježíšova snoubenka přece jen neztratila tohle„srdce dcery (dítěte)“. Naopak, čím víc se Terezie stává snoubenkou a matkou, tím víc se stává také dcerou (dítětem)! Téma duchovního dětství, znovu dosazené do své správné polohy, je evidentně jedním z velkých tereziánských témat, hojně podložené v jejích spisech. Vyjadřuje úplnou důvěru a odevzdanost: „Je to odevzdanost dítěte, které usíná bez obav v Náručí svého Otce“ (Rk B, 1). Dětství je přednostním výrazem „synovské struny“, synovské lásky k Osobě Otce, ale také k Matce, Marii. Velký refrén poslední básně Proč miluji Tě, Maria! (P 54) zní „Miluji Tě / jsem Tvou dcerou!“. Terezie používá zvláštním způsobem symbolu dětství ve svých posledních spisech (Rukopis C a Dopisy M. Belliérovi) jako jednoho ze základních symbolů své „malé cesty důvěry a lásky“. Ale růst jejího „srdce dcery (dítěte)“ vůbec neumenšuje růst dalších dvou dimenzí – snoubenky a matky. Rukopis C je zakončen nádherným komentářem k jedné větě snoubenky z Písně písní: „Přitahuj mě, poběžíme“ (Pís 1,3; Rk C, 34-37). Pak si může Ježíšova snoubenka co nejodvážněji přivlastnit celé Tajemství Jeho Synovské Lásky k Otci, tak jak Ji On vyjadřuje ve Své Velké Velekněžské Modlitbě (J 17).
Stále v posledním roce svého života Terezie plně objeví sesterskou lásku: „Letos... mi dal Dobrý Bůh Milost, že jsem pochopila, co je to láska. Dříve jsem to také chápala, to je pravda, ale nedokonale“(Rk C, 11). Následující stránky ukazují, že přesně se jedná o lásku sesterskou, žitou ve vztazích k sestrám a také k jejím dvěma duchovním bratrům. Tehdy si Terezie plně uvědomuje „sesterskou strunu“ svého srdce a stává se opravdu „univerzální sestrou“ nejen pro ty nejbližší, ale i pro ty nejvzdálenější. Na začátku téhož rukopisu C, v šokujícím vyprávění o její zkoušce proti víře (Rk C, 5-7), naše světice vyjadřuje jistotu, že se stane zvláštním způsobem sestrou ateistů moderního světa. Ve svém utrpení se jim stává sestersky blízkou. Sedí u jejich stolu a nazývá je „svými bratry“! Rukopis C je jistě tím nejkrásnějším pojednáním o bratrské Lásce! 
Takto se nám celý Tereziin život jeví jako úplná realizace jejího povolání: „Mým povoláním je Láska!“ (Rk B, 3). Je to povolání každé lidské bytosti ke svatosti, tedy k plnosti Lásky, milovat celým svým srdcem Boha a bližního. Milovat celým srdcem pro ženu znamená milovat jako snoubenka a matka, dcera a sestra; pro muže to znamená milovat jako snoubenec a otec, syn a bratr, ať už v povolání k manželství nebo k celibátu. „Čtyři struny“ srdce jsou podstatné, všechny stejně důležité; žádná nesmí být odmítána, ale je nezbytné naučit se je poznávat, rozeznít je, naladit je pod Působením Ducha Svatého, Ducha Lásky, a s Mateřskou Pomocí Mariinou.

Francois-Marie Léthel OCD
Řím, 8. března 2006