Jdi na obsah Jdi na menu
 


Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti

augustin-maria-od-nejsvetejsi-svatosti.jpgAugustin Maria od Nejsvětější Svátosti (1820 - 1871)

Na naléhavou otázku člověka „Kde najdu štěstí?“ odpověděl v 19. století jeden kazatel: „Ve svém dřívějším životě jsem hledal štěstí v pozlátku bálů a oslav, hledal jsem je ve zlatě, v rozkoši a ve hře, v důvěrném styku se slavnými lidmi, ve všech radostech smyslů a ducha. Mnoho lidí se mýlí, pokud jde o povahu štěstí, a hledají je tam, kde není. Milují štěstí, a Ježíše Krista, který je Jediné možné Štěstí, nemilují. … Ale někdo řekne: ‚Já v Ježíše Krista nevěřím.‘ Já jsem v Něho také nevěřil, a právě proto jsem byl nešťastný!“ Tímto kazatelem byl Hermann Cohen. 

Dětství a mládí 
Hermann Cohen se narodil 10. listopadu 1820 v Hamburku. Jeho rodiče byli velice zámožní a zaujímali mezi dvaceti tisíci Židy ve městě významné postavení. Malý Hermann rád chodil do synagogy; líbilo se mu tam zpívat nábožné písně a žalmy. Hermann měl mimořádné hudební nadání. Již v šesti letech hrál vynikajícím způsobem na klavír a slavil své první koncertní úspěchy. Matka jeho nadání podporovala, především povzbuzovala jeho sebevědomí a touhu po slávě. Roku 1830, když bylo Hermannovi 9 let, odstěhovala se matka se třemi dětmi včetně Hermanna do Paříže. Paříž byla hlavním městem umělců, kde se scházeli největší hudebníci z celé Evropy. Hermann byl oblíbeným žákem Ference Liszta. Byl zázračným dítětem v mondénním kulturním světě a Paříž ráda naslouchala hře 13letého klavíristy. Všude byl žádaný a uctívaný. 

augustin-maria-od-nejsvetejsi-svatosti-2.jpgHledání štěstí 
Liszt a jeho žák byli neoddělitelní. Proto není divu, že se velká morální krize, kterou prožíval Liszt, dotkla i jeho mladého a nezralého žáka. V hlavě mu kroužily ty nejscestnější revolucionářské utopie. "Hýčkali mě v salonech a všude ve společnosti… Brzy udělali ze mě zastánce nejodpornějších doktrín ... ateismu, panteismu, odbourání manželství, vzpoury, revoluce, bezmezného požitku." V hlavě 14letého nebylo místa pro jiné myšlenky. Liszt pro svou pohoršlivou změnu života musel z Paříže uprchnout. Se svým miláčkem, jednou vdanou ženou a matkou odchází do Švýcarska. Hermann jako patnáctiletý jde s nimi a obdivuje tuto ženu: "Obdivoval jsem její odvahu, protože opustila všechno, dům, muže i děti a šla za svou vášní." Později se s Lisztem opět vrací do Paříže, kde objevuje novou vášeň: stává se hazardním hráčem. Upadl do dluhů a všechny peníze, které vydělal hrou na klavír, utápí v nové vášni. "Hráčská vášeň uvrhla nejkrásnější léta mého mládí do propasti soužení a dluhů, aniž by mi dopřála jeden okamžik zotavení. Tato vášeň mě přivedla nejednou na pokraj sebevraždy, tak byla strašná." Člověk musí mimoděk pomyslet na jiného slavného hledače Boha v Rusku, který ve stejné době propadl hráčské vášni, na Dostojevského. Ale vraťme se do Paříže. 

První otřes 
"Tehdy se mi zdálo, že se daří všechno s neuvěřitelným úspěchem: byl jsem přijat do Faubourg Saint Germain (tehdejší šlechtická čtvrť Paříže). Mého ducha se zmocnila všechna pokušení světa. I přes to, že to byl v očích mnoha lidí záviděníhodný život, neměl jsem čas a ve skutečnosti jsem byl vždy neklidný… Ó, strašné otroctví! I já jsem je zakusil: byl jsem jako přikovaný na galejích. Pochopil jsem, že tyto řetězy musí být zpřetrhány, ale nebyl jsem toho schopen." Tak se stalo, že ho jako 26letého v květnu 1847 požádal hrabě Moskowa, aby ho zastoupil při řízení amatérského sboru na májové pobožnosti v Paříži v Chrámě Sainte Valere. "Souhlasil jsem jen z lásky k umění a k hudbě a pro zadostiučinění, že mohu někomu prokázat dobrou službu. Když došlo k okamžiku požehnání Nejsvětější Svátostí, pocítil jsem pojednou nepopsatelný neklid. Cítil jsem se bez své vůle přinucen sklonit se k zemi na kolena. Když jsem zde byl příští pátek opět, stalo se znovu přesně totéž a já jsem dostal překvapující myšlenku, abych se stal katolíkem." Tato Církev ho tak přitahovala, že kdykoliv měl příležitost, účastnil se Mše Svaté. "Přitom pokaždé se celé bytosti zmocnil silný neklid … vnitřní radost, která překračovala všechny moje schopnosti." Aby přišel na kloub tomuto tajemství, vyhledal jednoho katolického kněze, faráře Legranda, který mu vlídně a přátelsky naslouchal. "Toto setkání umožnilo, aby z mé duše rychle zmizely pevně zakotvené předsudky. Měl jsem z kněží strach! Znal jsem je jen z románů jako nesnášenlivé lidi, kteří stále hrozí exkomunikací. A ocitl jsem se ve společnosti vzdělaného, prostého člověka, dobrotivého a k lidem otevřeného, který očekával všechno od Boha a nic od sebe! Ale přesto démon nebyl ještě přemožen. Koncerty, slavnosti a touha po chvále stále na mě útočily a já jsem se neuměl bránit."

Obrácení
V této vnitřní rozpolcenosti ocitne se v srpnu téhož roku v Emsu v Německu, kde má koncertovat. V malém kostele se účastní katolické Mše. Během Bohoslužby došlo k rozhodující události: "Obřady upoutaly jako vždy moji pozornost. Ale postupně začaly ve mně působit modlitby, písně a nadpřirozená přítomnost, pocítil jsem zmatek a začal jsem se celý třást – jedním slovem, Milost do mě sestoupila se vší Svou Silou. V okamžiku Pozdvihování Hostie jsem propukl v pláč… Spontánně jako z vnuknutí začal jsem před Bohem zpytovat svědomí a pokládal jsem před Něho všechna strašná pochybení od svého dětství. Viděl jsem, jak se přede mnou kupí v tisících: ohavná, odporná. A přesto jsem cítil současně, jak se v mé duši jako balzám šíří neznámý klid, protože Milosrdný Bůh mi vše odpustí, smiluje se nad mou opravdovou lítostí, nad mou trpkou bolestí… Když jsem tento kostel v Emsu opouštěl, byl jsem křesťanem, je-li možné být křesťanem, aniž bych již přijal křest."

Na cestě
Po návratu do Paříže jde opět k faráři Legrandovi, který zkouší, zda to jenom nehoří sláma, anebo jde opravdu o hlubokou změnu života. 28. srpna na svátek sv. Augustina 1847 přijímá křest a volí si tohoto světce za křestního patrona. 8. září na svátek Narození Panny Marie přijímá první Svaté Přijímání. Hermann chce ihned po křtu odejít do kláštera, aby se zasvětil výlučně službě Bohu, ale má před sebou horu dluhů, které je třeba vyrovnat, a to mu trvá dva roky. Založí v té době sdružení mužů pro noční adorace, které se sejde poprvé v noci z 6. na 7. prosinec. Pozve také své bývalé přátele: "Pojďte na tuto Nebeskou Hostinu, která je připravena Věčnou Moudrostí. Přijďte a odložte svou dětinskost, svoje výmysly. Proste Ježíše o bílý šat Odpuštění. Utište svou žízeň novým čistým srdcem z Jasného Pramene Lásky..." Postupně se sdružení rozšiřuje po celém světě a existuje dodnes. Konečně splatil své dluhy a je volný. Táhne ho to ke karmelitánům. Četba o životě Jana od Kříže upevňuje toto rozhodnutí. 16. července 1849 na svátek Panny Marie Karmelské vstupuje do kláštera v Brousey nedaleko Bordeaux. Své matce napsal: "Řeholní Řád, do kterého jsem vstoupil, má svůj původ u židů v roce 930 před Kristem: založil ho prorok Eliáš ze Starého zákona na Hoře Karmel v Palestině. … Proč jsem se dal na tento způsob života? Abych následoval způsob života, jaký vedl Ježíš Kristus, když přišel zachránit lidi Svou Poslušností, Svou Chudobou a Svým Křížem. Pro tento život jsem se rozhodl."

Bratr Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti 
Na Karmelu obdrží jméno bratr Augustin Maria od Nejsvětější Svátosti. Pravidla noviciátu jsou pro bývalého světáka tvrdá. Nejvíce obětí ho stojí odvyknout si postupně kouření a pití kávy. V roce 1850 skládá řeholní sliby a v roce 1851, ve věku 30 let, přijímá na Bílou sobotu kněžské svěcení. V jeho řeholním jménu jsou vyjádřeny hlavní rysy jeho spirituality: velká úcta k svatému Augustinovi, velká důvěra k Matce Boží: Maria mě přivedla k Ježíši, Maria mi dala Eucharistii a Eucharistie mě okouzlila“, a hluboká láska k Ježíši v Nejsvětější Svátosti: Jsem dítě Nejsvětější Svátosti, bytost, která byla obnovena a přitahována touto propastí nejúctyhodějšího tajemství, která chce dýchat a žít skrze Ježíše v Hostii. Často si v květnu připomíná své obrácení: Ty, měsíci Mariin, měsíci květů, měsíci požehnání, měsíci mého obrácení, buď pozdraven! Rovněž vděčnost je podstatnou známkou jeho duchovního života. Lhostejná nevděčnost mnoha křesťanů je pro Hermanna bolestnou skutečností a vede ho k založení Bratrstva díkůčinění, jehož úkolem je věčně děkovat, především za Boží Dar, Dar par excellence, za Eucharistii. Děkovat Pánu za ty, kteří to nedělají. Roku 1852 poslali P. Augustina Mariu kázat do různých měst, jmenovitě Lyonu, Marseille, Paříže, Lutychu, Berlína a Ženevy. V Paříži začal své kázání těmito slovy: "Moji bratři, když se objevuji na této křesťanské kazatelně, musí být prvním mým úkonem veřejně odprosit za skandály, které jsem dříve v tomto městě nešťastně způsobil. Jakým právem, můžete se ptát, přicházíte kázat vy, kterého jsme viděli brodit se v marasmu nestoudné nemravnosti a který se ke všem těmto zmatkům hlásil? Ano, bratři moji, vyznávám, že jsem hřešil proti Nebi a proti vám… Ježíšova Matka mi ukázala Eucharistii, poznal jsem Ježíše, naučil jsem se poznávat Boha a záhy jsem se stal křesťanem… Bůh mi odpustil. Moji bratři, neměli byste mi také odpustit?" 

V Anglii 
V roce 1863 poslali Hermanna Cohena do Anglie. Má tam znovu oživit Řád karmelitánů. Po schizmatu Jindřicha VIII. (1491 - 1547), kdy se anglikánská církev pod jeho vládou odštěpila od Říma, nebyl v této zemi obnoven žádný klášter. 15. října 1863 na svátek sv. Terezie z Avily přivádí P. Augustin Maria prozatímně několik francouzských karmelitánů do malého domu v Londýně. V roce 1864, ani ne dva roky po jeho příchodu, zde už bylo v provozu sedm domů, z toho dva v Londýně. Roku 1868 Hermann onemocní. Má se podrobit těžké operaci očí. Modlí se v Lurdech novénu k Panně Marii a myje se denně v zázračném pramenu. Devátý den je náhle zcela uzdraven. 

Poslední léta 
Roku 1870 propuká francouzsko-německá válka. Hermann odjíždí do Berlína a ve Spandau, 14 km od Berlína působí jako vězeňský kněz pro 5000 francouzských zajatců, kterým schází oděv, potrava i duchovní pomoc. Mnoho z nich je těžce nemocných. Hermann se stará o jejich tělesnou i duchovní nouzi. Zajišťuje oblečení, potraviny, denně slouží Mši Svatou a káže pro mnoho set vojáků. 9. ledna uděluje poslední pomazání dvěma zajatcům, kteří umírají na černé neštovice, a sám se nakazí. Když mu řeknou, že brzy zemře, raduje se. 19. ledna se zpovídá a přijímá Svaté Přijímání. Nyní, můj Bože, do Tvých Rukou odevzdávám svou duši. 20. ledna 1871 umírá ve věku nedožitých 51 let, zatímco jedna sestra, která u něho bdí, zpívá Salve Regina. 


Ježíš dnes, to je Eucharistie Jsem slabý, potřebuji Sílu, která by mě podpírala. Ježíš přišel z Nebe a stal se Eucharistií, Chlebem, který mi dává Sílu. Dnes jsem chudý. Potřebuji Ochranu, která by mě přikryla, a Ježíš se stal pro mne domem. Dnes mám hlad a žízeň, potřebuji Pokrm, který by nasytil mého ducha a mé srdce, potřebuji Nápoj, který by utišil mou touhu. A Ježíš se stal v Eucharistii hroznem, vínem. Dnes jsem skleslý, On mě pozvedá. Dnes jsem sklíčený, On mě těší. Ježíš dnes, to je Ježíš se mnou… Ježíš přichází na Oltář, stává se Tělem v mých rukou, daruje se mi. Ježíš dnes, to je Eucharistie.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář