Bl. Hilarius Januszewski
Bl. Hilarius Januszewski (1907 - 1945)
Otec Januszewski se narodil 11. června roku 1907 v obci Krajenki v Polsku. Při křtu dostal jméno Pavel. Ve svých dvaceti letech vstoupil do karmelitánského Řádu a přijal řeholní jméno Hilarius. Sliby pak složil 30. prosince roku 1928. Přípravné studium filozofie vykonal na karmelitánském řádovém učilišti v Krakově, kde byl v té době členem komunity a vyučujícím - tedy snad i jeho přímým učitelem - jen o pět roků starší P. Prokop Valena! Oba z Krakova v roce 1931 odešli - bratr Hilarius do Říma studovat teologii a P. Prokop do Kostelního Vydří, aby se ujal správy farnosti i poutního místa.
V Římě složil Hilarius 3. prosince 1931 své slavné sliby. V řádové mezinárodní koleji sv. Alberta našel mezi profesory a spolužáky nejen učitele a přátele, ale také vzory pro svůj duchovní život. Vyučoval jej tehdy mimo jiné i P. Jan Brenninger, k jehož blahořečení byly také započaty přípravné kroky, mezi jeho spolužáky patřil mj. i pozdější generál Řádu Kilián Healy, pocházející z USA. V předvečer slavnosti Panny Marie Karmelské 16. července 1934 přijal bratr Hilarius v Římě kněžské svěcení. Když pak volil téma své disertační práce z oboru morální teologie, záměrně se rozhodl pro otázku týkající se svátosti Eucharistie. Toto rozhodnutí učinil již dříve a vedlo jej k němu jeho hluboké přesvědčení o významu Eucharistie - jak v Díle Spásy obecně, tak v praktickém duchovním životě věřících.
Po získání lektorátu teologie se v roce 1935 vrátil do Polska do konventu v Krakově, aby z pověření představených vyučoval na řádovém učilišti dogmatiku a církevní dějiny a zároveň aby byl představeným (prefektem) spolubratří studentů. Kromě jiných úkolů, které mu byly svěřeny v rámci komunity, působil také v karmelitánském kostele Panny Marie "Na Piasku".
V těžké době na začátku druhé světové války jej otec provinciál 1. listopadu 1939 jmenoval převorem krakovského konventu. Otci Hilariovi bylo tehdy dvaatřicet let. Podle svědectví spolubratří spojoval ve své osobě přísnost vůči sobě samému se smyslem pro ostatní bratry a jejich potřeby, zvláště v nemoci a těžkostech. Byl představeným spravedlivým, ale také trpělivým a laskavým.
Nenávist nacistů se v poraženém Polsku zaměřila nejvíce na Židy, ale také na kněze. V noci z 18. na 19. září 1940 byl krakovský klášter přepaden gestapem a několik karmelitánů bylo uvězněno: podpřevor P. Leo Koza, nástupce P. Hilaria v úkolu prefekta studentů P. Albert a další kněží i studenti. Věcný důvod k tomu nebyl žádný, jediným motivem byl nacistický teror. Snahy převora dosáhnout propuštění bratří na svobodu nedosáhly úspěchu. Gestapo přišlo do kláštera znovu se záměrem uvěznit dalšího kněze. Převor P. Hilarius se snažil jej bránit, poukazoval na jeho nemoc a nabídl policistům, že pokud jim opravdu jde o to získat pracovní sílu, může se jim on sám - oproti spolubratrovi byl mladší a silnější - hodit lépe. Oni jeho návrh přijali, a tak byl 4. prosince 1940 uvězněn.
Další měsíce jeho života se odehrávaly na místech, jejichž jména se stala neblaze proslulými na celém světě: Osvětim, Dachau. Spolubratři, kteří hrůzy koncentračních táborů nakonec přežili, dosvědčili, že příklad otce Hilaria jim byl velikou vzpruhou. Vnímali jeho pevnou víru a sílu modlitby, povzbuzoval je slovem, ale i kouskem chleba ze svého přídělu. Všemožně se snažil pomáhat bratřím v útrapách lágrového života a jejich úmrtí (jakkoliv úmrtí kamarádů bylo v táboře každodenní záležitostí) prožíval vždy jako velkou ztrátu. Nevzdával se naděje, říkal bratřím: „Musíte se vrátit do Krakova a pracovat na Vinici Páně." V jejich očích byl člověkem fyzicky i duchovně silným, byli přesvědčeni, že on se vrátí a oni snad s ním.
V březnu 1945 nabývala situace v Dachau na dramatičnosti. Americká armáda se blížila, Němci znásobili množství poprav. Nemocní tyfem byli izolováni od ostatních. Tak se stalo i s blokem číslo 25, v němž byli umístěni ruští vojáci. Při jednom ranním apelu v táboře se velitel obrátil k polským kněžím a s výsměchem jim nabídl příležitost projevit konečně lásku, o které přece tolikrát kázali. Dal jim možnost přihlásit se do služby nemocným Rusům v bloku 25. Skrýval se za tím velký psychický tlak: znamenalo to riskovat smrt na samém úsvitu vysvobození a navíc sloužit vojákům národa, od nějž Poláci v průběhu dějin nemálo vytrpěli a který vlastně i v této válce napadl jejich vlast.
Otec Hilarius se přihlásil ihned a pobízel k tomu i svého spolubratra, P. Alberta, který váhal. Nakonec se přidal i on. Tak tedy mohli sloužit nemocným a umírajícím jako ošetřovatelé, ale zároveň k nim přistupovat jako lidé víry, jako kněží. Podle svědectví jednoho ze spoluvězňů, který službu v bloku 25 přežil, byl otec Hilarius přesvědčen, že odtud již živý nevyjde. I on se tyfem nakazil a zemřel 26. března 1945, několik dní před osvobozením tábora Američany. V létě toho roku by mu bylo třicet osm let.
Blahořečen byl Hilarius Januszewski 13. června 1999 papežem Janem Pavlem II. spolu s dalšími 107 polskými mučedníky a jeho památka se na Karmelu slaví 12. června.
