Sv. Marie Maravillas od Ježíše
Maria Maravillas se narodila v Madridu 4. listopadu r. 1891. V r. 1919 vstoupila k bosým karmelitkám v El Escorialu, už o pět let později však založila nový klášter v Cerro de Los Angeles a postupně dalších devět klášterů ve Španělsku a jeden v Indii. Bývá považována za jednu z největších mystiček 20. století. Zemřela 11. prosince 1974 v klášteře La Aldehuela.
Přestože kladla velký důraz na obnovu původního přísného života Karmelu, na modlitbu a umrtvování, zajímala se i o problémy svého okolí a hledala pro ně praktická řešení. Z klauzury v Aldehuele dokázala založit školu a ubytovnu pro chudé děti, dokonce celou jednu čtvrť s téměř dvěma stovkami obydlí a k nim kostel a spoléhala přitom velmi na pomoc Boží Prozřetelnosti.
„Nechci svůj život k ničemu jinému než abych jím co nejvíce napodobila Život Kristův,“ psala. Usilovala o radikální chudobu svých klášterů, dávala přednost malým nenáročným budovám a manuální práci, která měla její sestry živit namísto obvyklých rent a věn. Sestry na ní obdivovaly její vyrovnanost, klid, velkou sesterskou lásku, s níž dokázala být pozorná ke všem bez rozdílu. Byla naplněná pokojnou radostí, dokázala jednat s druhými vždy vlídně, bez nátlaku, vždy se zajímala o názor ostatních. Bývala často nemocná, a přesto neslevovala z kajících gest (v jejích klášterech se dodnes netopí, neexistuje televize, rádio, noviny atd.), např. odříkání si spánku (spávala jen krátce, lehávala přitom oblečená na podlaze). Modlitbu považovala za nesmírně důležitou. Její spiritualita byla blízká sv. Janovi od Kříže a přestože o sobě často prohlašovala, že je „hříšné nic“, prožívala i stavy útěchy a cítila se velmi milovaná Pánem. Když pokojně umírala na svém Karmelu v Aldehuele, opakovala přitom „Jaké to je štěstí, moci zemřít jako karmelitka!“
Z listů matky Marie Maravillas:
Pane, kdy chceš, jak chceš, co chceš – to je to jediné, co si přejeme a chceme.
Láska, která nám zůstane navěky, bude ta, k níž dojdeme na konci života.
Posvěcení sílí, když Bůh duši postupně vše odnímá a nechává ji v nesmírné poušti.
Boží Láska je skutečně bez hranic: kéž by ji neměla ani ta naše.
Když jsi zrozena, abys umřela pro lásku, proč tolik jiných starostí?
Děje se to, že když Ho miluji a přemýšlím, co by Ho potěšilo, všecko hořké se obrací v sladkost.
Jak si dokážeme zkomplikovat svatost! A přitom je tak prostá, nic než v důvěře a s láskou se odevzdat do Boží Náruče a přát si a dělat v každé chvíli to, co víme, že by si přál.
Čím více hledáme útěchu v druhých, tím méně ji nalézáme a kdo se jen o trochu více odevzdá Bohu, dostane všecko.
Jediné jsem žádala po Hospodinu, abych mohla přebývat v Jeho Domě po všechny dny svého života.
